Kliknutím zvětšíteElektrárna Jaslovské Bohunice se dodnes nachází nedaleko stejnojmenné obce v okrese Trnava na Slovensku. Tvoří ji celkem tři části: A-1, obsahující jeden reaktor, a části V1 a V2, z nichž každá má dva reaktory.
První reaktor A-1 v Bohunicích byl experimentální. Jeho výstavba začala v roce 1958 a do provozu byl uveden v prosinci roku 1972. „Dával tepelný výkon a produkoval páru, spustily se také turboalternátory. Měli jsme z toho radost, byli jsme na to pyšní,“ vzpomínal po letech v dokumentu „Jaslovské Bohunice: Utajený československý Černobyl“ bývalý pracovník elektrárny František Hezoučký (pozdější dlouholetý ředitel jaderné elektrárny Temelín), který měl při prvním spuštění reaktoru A-1 v Jaslovských Bohunicích na starost jeho plnění těžkou vodou. Té se vešlo do reaktoru 57,2 tuny a sloužila jako moderátor, udržující štěpnou reakci zpomalováním neutronů.
Tepelný výkon elektrárny činil 560 MW, čistý elektrický výkon tvořil 110 MW.
Reaktor A-1 byl navržen tak, aby nepotřeboval obohacený uran a mohl jako palivo využívat uran přírodní. To byla samozřejmě velká výhoda z hlediska úspor paliva, ale současně se ukázalo, že takový reaktor je náchylnější k nehodám. Výměna paliva probíhala za provozu, což sice konstrukce reaktoru umožňovala, jenže to bylo trochu riskantní – a dvakrát po sobě se to skutečně stalo osudné.
První nehoda stála dva životy
K první vážné havárii reaktoru došlo 5. ledna 1976 – a jakási ironie osudu nahrála tomu, že bylo právě za pět minut dvanáct.
Při výměně palivového souboru nebyla správně uzamčena těsnící zátka palivové kazety. Závadu vyvolala lidská chyba – pojistný šroub nebyl správně namontován, nešlo o konstrukční vadu elektrárny. Závada nicméně způsobila, že těsnící zátka nebyla dostatečně zajištěná, takže ji po odstavení zavážecího stroje tlak chladícího plynu (používal se oxid uhličitý) doslova „vystřelil“ do prostoru reaktorového sálu. „Projektil“ zasáhl jeřáb a rozbil se. Do sálu začal vzápětí také unikat samotný plyn.
Protože byl těžší než vzduch, zamořil spodní prostory sálu, kde se udusili dva pracovníci, likvidátoři jaderného odpadu: sedmapadesátiletý Libor Benda a dvaapadesátiletý Izidor Ferech. Oba sice únik plynu zaznamenali a utíkali pryč, jenže se jim to nepodařilo. Podle některých svědectví proto, že nouzový východ byl zamčený na řetěz, což mělo být opatření proti krádežím.
Oba muži tak uvízli v pasti. „Nezabila je radiace, ale bohužel se oba udusili oxidem uhličitým,“ vzpomínal Hezoučký.
Únik plynu nakonec zastavili s velkým osobním nasazením pracovníci elektrárny Viliam Pačes a Milan Antolík, kteří se v ochranných oblecích a s kyslíkovými maskami vrátili do reaktorového sálu. Antolík sledoval dozimetrem, zda nedošlo k úniku radiačního záření, a když zjistil, že ne, najel Pačes zavážecím strojem zpět na otevřený palivový kanál a uzavřel jej.
Slovenský Deník SME přinesl v roce 2008 s Milanem Antolíkem rozhovor, v němž tento dozimetrista vzpomínal také na smrt obou svých kolegů z elektrárny, kterou podal trochu jinak. „Únikový východ byly vlastně dvojité lítací dveře. Jejich rukojeti byly sice omotané řetězem, ale skla se dala rozbít. Oni se však pokoušeli utéct jinudy, přes vlečkový koridor. Pracovali pod zemí, pod reaktorovým sálem, a když ucítili unikající cO2, snažili se dostat se nahoru. Ale běželi tam, kde to bylo nejhorší. Když jsme je oba našli, už se jim nedalo pomoci.“
Antolík i Pačes obdrželi v roce 1987 za svou obětavost státní vyznamenání od tehdejšího předsedy federální vlády Lubomíra Štrougala a o 21 let později i slovenské státní vyznamenání Kríž Milana Rastislava Štefánika III. třídy od tehdejšího slovenského prezidenta Ivana Gasparoviče.
Druhá havárie ohrozila i okolí
K druhé havárii, nejvážnější v dějinách československé jaderné energetiky, došlo právě před 45 lety, 22. února 1977. Zpočátku se přitom jevila méně dramatická. Opět šlo o situaci, kdy se bez přerušení provozu měnily palivové články.
Při přípravě čerstvého palivového článku si pracovníci dílny všimli, že se roztrhl sáček se silikagelem, který se do článků vkládal jako absorbér vlhkosti při uskladnění, a kuličky silikagelu se vysypaly do palivové kazety. Pokusili se je vysát, ale přehlédli, že několik kuliček uvázlo v distančních mřížkách.
Článek tak zůstal ucpaný, a když byl zasunut do reaktoru, nemohl přes něj chladící plyn volně proudit. V důsledku toho se článek začal tavit. Poté se protavila stěna kanálku, ve kterém byl zasunut, a nakonec se propálila i tzv. kesonová roura či trubka. To byla nádoba, kterou proudila radioaktivní těžká voda, používaná jako moderátor.
„Tím došlo k úniku těžké vody do primárního okruhu. V té době jsem byl doma. Neměl jsem tenkrát telefon ani auto, takže přišel můj tehdejší šéf, že se něco stalo a musíme do elektrárny,“ vzpomínal Hezoučký.
V elektrárně nechal na vlastní odpovědnost vypustit těžkou vodu z reaktoru, čímž se jí hodně zachránilo, nicméně přepážka oddělující těžkou vodu od chladícího okruhu už byla propálena. Celý primární okruh byl silně kontaminován radiací, a nedostatek vody způsobil tavení dalších palivových článků. Radiace následně zasáhla téměř celý hlavní výrobní blok.
Na mezinárodní stupnici INES hodnotící závažnost jaderných událostí se tato událost dostala na stupeň čtyři, což už znamená havárii, nikoli pouze nehodu. Uvnitř zařízení znamená taková havárie významné poškození aktivní zóny reaktoru s tím, že může dojít i k úniku radiace mimo závod a k ozáření obyvatelstva, i když bez vážnějšího rizika.
Přirovnání k Černobylu je sice nadsazené (ten dosáhl na stupnici INES nejvyššího stupně sedm, tedy velmi těžké havárie s rozsáhlými dopady na životní prostředí), ale i tak šlo o nejzávažnější havárii v celých dějinách československé jaderné energetiky.
V důsledku havárie byl blok A-1 v roce 1977 vyřazen natrvalo z provozu a začalo se pracovat na jeho likvidaci, naplánované postupně až do roku 2050. Pracovníci elektrárny byli většino převeleni na jiné projekty, mimo jiné na sousední část V-1, a místo nich nastoupili likvidátoři. Ti ale nepůsobili v elektrárně od začátku a podle některých pamětníků jim chyběla i dokumentace, takže v průběhu jejich činnosti došlo k některým chybám, včetně dalšího rozlití kontaminovaných látek mimo prostory elektrárny. V roce 1990 kontrola zjistila, že v okolí elektrárny dosahuje radiace dvacetinásobku přirozené úrovně.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
