Ve své práci propojujete výchovné organizace a pomáháte stavět mosty mezi dětmi, mládeží a palčivými tématy dneška. Jak na to? Jak pomoci dospívajícím, aby se rozvíjeli i mimo školní prostředí?
Všechno, co vychází z vás a vašich zážitků, je věrohodné. Neumím si představit, že bych měla učit děti něčemu, čemu sama nevěřím. Podobně to mají nastavené i organizace pracující s dětmi a mládeží, které zastřešujeme. Poskytujeme jim informační servis a propojujeme je ke spolupráci. Vlajkovou lodí je náš společný projekt Neformální POWER UP!, který si klade za cíl zvýšit kvalitu neformálního vzdělávání v Karlovarském kraji. Naší cílovou skupinou jsou také samotné děti a mladí lidé, pro které to celé vlastně děláme. Máme také Informační centrum pro mládež, které poskytuje mimo jiné kvalifikované kariérní poradenství.

Jedním z projektů, na kterém jste se podílela, nesl název People in Plastic. O co šlo?
Projekt symbolicky navázal na Ekoateliér, v rámci kterého jsme si s dětmi vyráběli z použitých materiálů. People in Plastic je naše chlouba, protože směr tohoto projektu udávala samotná mládež. Jednalo se o skupinu pěti mladých lidí, kterým není lhostejné jejich okolí a zajímají je ekologická témata. Společně jsme požádali o podporu Evropský sbor solidarity a dali se do práce. Cílem bylo uspořádat několik workshopů pro mladé, ale i pro celé rodiny, chtěli jsme informovat o značce fair trade a především zmapovat přístup k ekologii u provozovatelů místních restaurací a kaváren.

Co jste zjistili? Jsou Karlovarské podniky ekologické?
Některé podniky dokonce zkoušely praktikovat podnikání zcela bez odpadu, což nás velmi překvapilo. Všechna zařízení třídila odpad, provozovatelé dokonce častokrát zmiňovali, že si pěstují vlastní bylinky. Bohužel nepřevažuje nákup surovin od regionálních dodavatelů, což brzdí vyšší ceny. Také jsme zjišťovali, jak podniky pořizují mobiliář – někde záměrně renovují použitý nábytek než aby nakupovali nový. Po vyhodnocení průzkumu jsme s mladými účastníky projektu navrhovali opatření, která fungují jinde. Pro širší veřejnost jsme pak uspořádali happening v parku a připravili brožuru, která napovídá, jak lze jednoduše a efektivně ekologizovat svůj život i jako jednotlivec. Snažili jsme se popisovat malé, splnitelné výzvy, které člověk může udělat aniž by se musel významně omezovat.

Říkala jste, že v rámci projektu každé dítě zkoumalo, co může pro přírodu udělat samo. Jaká rozhodnutí vás zaujala a co jste se z projektu naučila vy osobně?
Při komunikaci s dětmi mě překvapilo, jak málo vědí o dobrovolnictví jako konceptu. Často chodí uklízet les, řeku, pomáhají při úklidu v okolí školy, ale na otázku zda jsou dobrovolníky neuměli odpovědět. To je možná další výzva pro volnočasové organizace. Já sama jsem se přesvědčila, že mladí lidé jsou schopní a zodpovědní. Stačí jim jen dodat impuls, nějak je pozitivně “nakopnout”. Jinak po ukončení projektu sama nakupuji s větším rozmyslem, abych nemusela vyhazovat prošlé potraviny.

Je něco, co vás překvapilo negativně?
To, jak málo jsou děti zvyklé komunikovat. Děti jsou zvyklé ze školy, ale i z domova, že musí mít v první řadě výsledky. Dobré známky, sportovní výkony či jiné koníčky. Na obyčejné povídání nezbývá moc času. Proto je v neformálním vzdělávání velká snaha poskytovat dětem prostor k přirozené komunikaci. Děti by měly být podporovány ke spolupráci, kreativitě a přirozenému úspěchu, bez dřiny a strachu ze selhání. Chyba by měla být nástrojem k učení se, vždyť jak jinak zjistit, že je něco špatně? To nejdůležitější a nejefektivnější je mluvit, nechat mluvit, naslouchat a respektovat.

Dalším projektem je spojování generací, daří se to?
Generace se chtějí propojovat! Senioři touží po setkávání s dětmi a s mladými. Každá věková skupina má svá specifika a své potřeby. Někdy je obtížné najít společné body, protože nám v tom brání stereotypy. V každé generační skupině jsou ale lídři, kteří motivují ostatní tyto stereotypy bourat. A tak jezdíme společně na výlety. Některým babičkám se stýská po svých vnoučatech, která žijí daleko, a tak jsou rády za kontakt s vnoučaty, které mají zase svou babičku daleko.

Jaký jste měli program?
Poslední náš společný výlet byl do Botanické zahrady v Bečově, která je označována jako druhé Průhonice. Jarní nálada byla okouzlující a motivovala jak děti, tak seniory k plnění společných úkolů. Ty byly připraveny tak, aby se rovnoměrně mohli zapojovat obě věkové skupiny. Mladší pátrali v chytrých telefonech, dříve narození zase zúročili své zkušenosti ze zahrádek. Chtěli bychom do budoucna vybudovat důstojné místo pro setkávání nejen různých generací, ale všech lidí dobré vůle v bývalém klášteře, který rekonstruujeme.

Je něco, co byste chtěla vzkázat obyvatelům Karlovarského kraje a zejména dětem a mladým lidem?
Karlovarský kraj je malý, má mnoho problémů, ale přesto je to krásný kus země. Přála bych nám, abychom měli tento kraj rádi jako svůj domov. A abychom pro krásu našeho domova byli sem tam ochotni něco skutečného udělat. Věřím, že když každý jeden přispěje, tak společně můžeme dosáhnout velkých úspěchů.