Hůrka, založená v 18. století nedaleko jezera Laka, mívala kdysi dvě stě obyvatel, zejména sklářů a lesních dělníků. Po 2. světové válce se ale museli odstěhovat němečtí obyvatelé a v roce 1952 je byli nuceni následovat ti, co zbyli, neboť obec byla moc blízko u hranic s imperialisty. Jediný, kdo tam zůstal, byly mumie členů sklářských rodin Hafenbrädelů a Abelů.

Dmitrij Danilovič Leljušenko při návštěvě 81. gardového střeleckého pluku v Eberswalde v roce 1984
Nebudeme dávat Čechům harampádí. Generál Leljušenko mnohým zamotal hlavy

Ve hřbitovní kapli sv. Kříže, která jako jediná z Hůrky nebyla zbourána, neb tam byla později zřízena pozorovatelna, byl pochován i otec Karla Klostermanna, známého šumavského spisovatele. Některé z mumií spočívaly v rakvích se skleněnými víky a bylo tak vidět krásné oblečení a šperky. Jenže mrtví byli trnem v oku tehdejšímu režimu, a tak padlo rozhodnutí – rakve se musí zlikvidovat.

Jak líčí šumavský spisovatel Vilém Kudrlička v jedné ze svých knih, na podzim roku 1953 (některé zdroje uvádějí 1952) vyjelo ze Sušice nákladní auto s velitelem a šesti vybranými vojáky, kteří, náležitě posilnění rumem, měli úkol provést. Vojáci vynesli rakve ven z krypty a všechny je rozbili. Jeden z nich pak podle Kudrličky navrhl, že by si s krásně oděnými mumiemi mohli zatancovat, což také učinili.

Zvěrstva na Šumavě

„Ani to však nestačilo. Po divokém reji postavili všechny mumie ke hřbitovní zdi, aby jim posloužily jako terč střeleckého umění. Rozstřílené mumie uviděli dřevaři, kteří večer sváželi dřevo. Nemohli uvěřit svým očím,“ líčí Kudrlička a dodává, že dřevaři rychle vzali do zaječích. Vojáci dřevěné části rakví spálili a zbytky těl zakopali u kaple, kterou vyrabovali. Kovové části rakví odvezli a prodali do sběru.

„Velitel tohoto komanda zanedlouho tragicky zemřel při odpalování jednoho z domků ve vojenském újezdě, když došlo k předčasnému výbuchu,“ píše Kudrlička a dodává, že zbylí vojáci zemřeli brzy poté. Příčina úmrtí byla zahalena tajemstvím, ale zřejmě šlo o nákazu neznámou infekcí z mrtvých.

„Na Šumavě se tehdy dělo hodně špatného, ale tohle byl největší hnus, který se tu stal. Tohle nemělo nikde obdoby,“ řekl Deníku šumavský pamětník a místní legenda Emil Kintzl, který má o tehdejší události stejné informace jako Kudrlička.

V litevském Kovně vypuklo masové vraždění Židů záhy po jeho okupaci německou armádou. Na snímku němečtí vojáci a litevští civilisté přihlížející masakru 68 židovských občanů ve dnech 25. či 27. června 1941
Masakr v Pevnosti IX: Jakmile nacisti zavřeli za Židy vrata, nebylo cesty zpět

Dnes už má místo zase důstojnou podobu. S obnovou kaple sv. Kříže se začalo v roce 1998 díky iniciativě pátera Slávka Holého a jeho přátel, v roce 2003 byla znovu vysvěcena. Ve věži visí Zvon smíření, jehož provaz je vyveden ven a každý si může zvon rozeznít na smíření mezi lidmi.

Od roku 2011 je v kapli umístěna skleněná socha Ježíše Krista s trnovou korunou z hraničního drátu od sklářské výtvarnice Vladimíry Tesařové, známé např. díky tvorbě skleněného oltáře pro  kostel sv. Vintíře v šumavské osadě Dobrá Voda. Najdete zde také pamětní desku věnovanou lidem, kteří byli usmrceni na Šumavě na státní hranici s Německem.

„Je to pietní místo, z něhož chceme, aby návštěvníci odcházeli s dobrým pocitem,“ uvedl starosta blízkých Prášil Libor Pospíšil.