Kliknutím zvětšítePomalu končil duben a nad městem Medicine Hat v jihovýchodní Albertě v Kanadě právě zapadalo slunce. Dva mladí muž, kteří chvíli předtím skrytě vyskočili z nákladního vlaku projíždějícího předměstím, se posadili na násep železniční trati a nastavili tváře posledním hřejivým paprskům.
Cítili se docela samolibě - měli za sebou více než 1900 kilometrů cesty zcela neznámou zemí a pomalu se blížili ke svému cíli. Ještě pár dnů a budou ve Vancouvru na tichomořském pobřeží. Pak už zbývá jen zmocnit se nějaké lodi a dostanou se do Japonska, odkud je čeká přímá cesta domů.
Ti dva mladí muži byli němečtí váleční piloti Karl-Heinz Grund a Horst Liebeck. Poslední z velké skupiny zajatců, která v pátek 18. dubna 1941 utekla z kanadského zajateckého tábora Angler, nacházejícího se na severním břehu Hořejšího jezera, nejrozlehlejšího a největšího z kanadských Velkých jezer.
V pátek 18. dubna 1941 odsud uprchlo potají vykopaným tunelem 28 německých zajatců. Grund a Liebeck byli poslední, kdo ještě zůstával na svobodě, ale situace se jim v danou chvíli jevila optimistickou. Pak si však všimli prachu zvedajícího se na cestě a s leknutím zjistili, že se k nim blíží auto. Když přijelo blíž, rozeznali, že muži uvnitř mají na hlavách charakteristické klobouky Královské kanadské jízdní policie. Dobrodružství pomalu končilo…
Plán útěku
Po napadení Británie nacistickým Německem se Kanada stala důležitým britským spojencem. To zahrnovalo nejen materiální a dobrovolnickou pomoc, ale také internaci lidí, které obě země vnímaly jako bezpečnostní hrozbu. Do Kanady tak zamířily z Evropy transporty s válečnými zajatci, nejčastěji piloty a námořníky, kteří se dostali do britských rukou.
Zajatecký tábor X, přezdívaný díky svému umístění nedaleko jezerních břehů Angler (Rybář), věznil během války kromě válečných zajatců také řadu civilistů, zejména kanadských občanů japonského původu, jež vláda nechala internovat po vstupu Japonska do války. Současně byl jedním ze zhruba pětadvaceti táborů po celé zemi, jež během války zadržovaly dohromady kolem 35 tisíc zajatých německých vojáků. A stovka z nich se rozhodla v dubnu 1941 z tábora uprchnnout.
Plán útěku se velmi podobal tomu, s nímž se o tři roky později proslavili zajatci v táboře Stalag Luft III. Celý tábor ležel na písečném podloží, které se dalo snadno vyhrabávat, proto se vězni rozhodli vykopat si tunel, jenž by vedl přímo z ubikací až za vnější stranu táborových zdí. Aby se stavba během kopání nikde nepropadla, vyztužovali ji zajatci dřevěnými vzpěrami, na něž použili prkna vytrhaná z dřevěných podsad ubikací.
Podle pozdějšího svědectví Karla-Heinze Grunda se plány dalšího útěku odvíjely od specializace zajatých vojáků. Piloti Luftwaffe měli v plánu unést některé z letadel, jež občas viděli vzlétat nebo přistávat západně od tábora, takže předpokládali, že tím směrem je letiště. Němečtí ponorkáři se pro změnu chtěli zmocnit policejního hlídkového člunu, který často kroužil po jezeře nedaleko tábora.
Přípravy celého útěku zkomplikoval třídenní nepřetržitý dubnový déšť, jenž již vykopaný tunel zčásti zaplavil a hrozilo, že útěk úplně znemožní. V pátek 18. dubna v poledne už bylo v podzemí asi 30 centimetrů vody a další přibývala. Ještě téhož večera proto zajatci svůj záměr uskutečnili.
Nezdařená realizace
Grunnd chtěl původně utíkat sám, přidal se ale k Liebeckovi, který se mu svěřil, že má ve Winnipegu bratrance, od něhož si slibovali pomoc při cestě ze země. Cesta tunelem nebyla ani pro tak mladé muže, jakými byli (jednomu bylo dvaadvacet, druhému třiadvacet let) nijak jednoduchá - byl zpola zaplněný vodou, ledový, temný, úzký… "Ztělesněné peklo na zemi," vzpomínal později Grund.
Mimo tábor se touto cestou dostalo prvních osmadvacet mužů, řada z nich však okamžitě porušila některá z bezpečnostních pravidel, jež si zajatci předem ustanovili - například zanechala u výlezu z tunelu nádobí používané k prohrabávání cesty. Když o ně další uprchlíci zakopli, vyvolalo to okamžitě hluk.
"Strážní to museli slyšet, protože do té oblasti okamžitě namířili světlo. Pak se to ale na chvíli uklidnilo. Asi si mysleli, že ten randál dělá nějaký medvěd, který někde narazil na hromadu odpadků," líčil Grund danou situaci o třiadvacet let později kanadským novinářům.
Chvíli s Liebeckem na konci tunelu počkali, poté rychle přeběhli nechráněný úsek a vnořili se do křoví na kraji nedalekého lesa. Světlomety však pilně prohmatávaly terén. Za dvojicí obou mladíků uteklo ještě pět zajatců, pak se rozječela poplašná siréna, vyběhly hlídky a pro všechny ostatní útěk skončil. Na vnější stranu plotu se dostalo z plánované stovky pouhých 28 mužů.
Vlakem se stínem smrti za zády
Grund a Liebeck se v lese převlékli do civilních bund a plášťů, jež se jim podařilo si obstarat, a zamířili směrem k železniční trati. Dorazili k ní právě včas - do kopce supěl těžký nákladní vlak, a protože lokomotiva už dosáhla vrcholku, začínal zrychlovat. Oba mladí muži se rozběhli podél trati a podařilo se jim chytit se posledních vagonů a vyšplhat na střechu. Vlak v tu chvíli míjel zajatecký tábor, který byl celý na nohách. Vzájemně se začali plácat po zádech: "Dokázali jsme to."
Jedno nebezpečí vzápětí vystřídalo další, protože na trati byly tunely. Průjezd prvním z nich přežili přilepení ke střeše, pak si však raději našli úkryt v jednom z vagonů, kde uviděli ve střeše dvířka: ukázalo se, že je to chladicí vůz naplněný ledem.
V chladicím voze dojeli do Kenory, kde "přestoupili na jiný nákladní vlak mířící dál západním směrem a bez úhony se dostali až do Winnipegu.
Ostatní uprchlíci takové štěstí neměli. Většina byla zadržena krátce po útěku při prohledávání okolí tábora a vrácena zpátky. Čtyři naskočili podobně jako Grund a Liebeck na projíždějící vlak, jenže nevsadili tak dobře - ve vlaku se nacházeli příslušníci Královské kanadské jízdní policie a na místě celou čtveřici zatkli.
Nejtragičtější osud čekal pět zajatců, kteří si našli úkryt na náhodně nalezeném staveništi a vyčerpáním usnuli. Spící pětici překvapila kanadská vojenská hlídka a došlo ke střelbě - podle kanadských vojáků na ně zaskočení Němci zaútočili, takže se hlídka musela bránit. Z pěti zajatců dva zranila a dva zastřelila. Když se Grund s Liebeckem dostali ve městě k novinovému stánku, přečetli si na titulku místních novin jejich jména: Loeffelmeier a Miethling. Pátý zajatec začal utíkat do lesa, ale záhy byl zadržen.
Útěk končí
Ani pro Grunda s Liebeckem se nevyvíjela situace moc dobře. Jejich evropsky vypadající ruksaky mohly snadno vzbudit podezření, proto Liebeck vymyslel pro oba legendu, že jsou nizozemští horníci pracující v calgarských dolech. Winnipeg byl ale již v té době velmi multikulturním městem, kde se neustále přelévala různá etnika a národnosti, pohybovali se jím lidé pracující na stavbách, Indiáni, němečtí sedláci, ukrajinští obchodníci a vůbec představoval mnohanárodnostní babylon jako většina severoamerických měst té doby.
Pokus s Liebeckovým příbuzným oběma mužům nevyšel, na adrese už jim otevřel někdo jiný. Grund pojal podezření, že je ten člověk může poznat podle fotek z novin, a přesvědčil Liebecka, ať raději rychle ukončí hovor a odejdou.
Následovala další tulácká cesta na nákladním vlaku západním směrem, při níž se oba muži dostali až města Medicine Hat v jihovýchodní Albertě. Začínali se cítit v bezpečí - byli téměř dva tisíce kilometrů od tábora, tichomořské pobřeží se jevilo stále dosažitelnější. Odtamtud už přece musí vést cesta… Jenže než to domysleli, zastavil u nich policejní vůz.
"Vaše doklady," zavelel komisně první policista, zatímco další ho zajišťoval. Oba němečtí piloti znali osud Loeffelmeiera a Miethlinga. Grund se podíval na Liebecka a polohlasně německy utrousil: "Nemáme šanci." Pak už promluvil anglicky: "Jsme němečtí váleční zajatci z tábora X Angler v Ontariu."
Policista ustoupil o krok a nevěřícně se na něj podíval: "To není možné. Je to moc daleko. A vy ani nevypadáte jako Němec."
"Nechte mě se vykoupat a oholit a uvidíte, jestli jsem Němec," prohlásil rezignovaně zajatec. Útěk definitivně skončil.
Hvězdy publika
Oba uprchlíci byli zadrženi a na druhý den se měli s eskortou vrátit vlakem zpátky do tábora, jenže to nebylo jen tak. Zpráva o jejich dopadení se rozkřikla a na nádraží se okamžitě seběhly stovky obyvatel Medicine Hat, kteří toužili spatřit oba odvážlivce na vlastní oči. Ačkoli byli zajatci a nepřáteli, zalila je nečekaná vlna popularity. Lidé je prosili o podpisy, novináři si je fotili a chrlili na ně otázky, lidé dokonce toužili po jejich osobních věcech, zejména po obou ruksacích, jako po suvenýrech.
"Byla to nejbláznivější část celého útěku. Cítili jsme se spíš jako filmové hvězdy než jako dopadení zajatci, které vracejí zpátky do tábora," vyprávěl řadu let po válce Grund. S oběma muži se dokonce setkal představitel místní radnice, který se Grunda zeptal, zda věří v Boha.
Samotný příjezd do tábora se odehrál v podobném duchu. Oba zajatce přivítal osobně potřesením ruky jeho velitel, který k nim zahovořil v duchu anglické fair play: "Blahopřeji, skvělý sportovní výkon. Jak ale víte, porušili jste zákon. Obávám se, že budete muset za trest strávit 28 dní v samovazbě."
Tak se i stalo. Oba muži zůstali v zajetí zbytek války, pak byli posláni zpátky do Německa. Leibeck se ale později do Kanady vrátil za prací. Grund žil po válce v Bremenu, ani on však na Kanadu nikdy nevzpomínal ve zlém: "Když o tom tak přemýšlím - na to, abyste v ní strávili válku, nebyla Kanada vůbec špatná země," řekl kanadským novinářům v roce 1964.
46
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
