Kliknutím zvětšíteTřebaže hlavním městem francouzské kolonie na ostrově Martinik v Severním Atlantiku bylo město Fort-de-France, St. Pierre, malebně rozložený na severozápadním pobřeží, si nárokoval postavení kulturního centra ostrova a pyšnil se rušným přístavem, odkud denně vyplouvaly lodě naložené cenným nákladem cukru a rumu. Nikdo nevnímal, že se nad ním vznáší tichá a nevyzpytatelná hrozba v podobě mohutné sopky, tyčící se nad městem do výše bezmála 1400 metrů.
Stejně jako většina souostroví Malé Antily, i Martinik vznikl původně jako sopečný ostrov a dodnes se nachází ve vulkanicky a seizmicky aktivní oblasti. Je to dáno tím, že celý souostrovní oblouk sleduje rozhraní, kde se oceánská kůra zasouvá pod karibskou desku a vytváří bariéru mezi Karibským mořem a Atlantským oceánem.
Ačkoli obrovitá silueta vulkánu Mount Pelée nešla přehlédnout, lidé žijící v St. Pierre na počátku 20. století se ho nebáli. „Provázela jej pověst jemného obra. Jednou si odfrkl v roce 1792 a jednou, v roce 1851, zasypal severní cíp Martiniku jemným popelem. Párkrát ještě seslal po svých zelených svazích několik menších bahenních proudů, ale jinak už půlstoletí mlčel a nikoho neohrožoval,“ napsala před sedmi lety novinářka Julia Rozenová v obsáhlém materiálu věnovaném katastrofě, který vyšel v Earth Magazine.
Nikdo netušil, že až se sopka v květnu 1902 probudí, vyvolá jednu z nejsmrtelnějších a nejničivějších erupcí v historii, která vyšle na obyvatele města St. Pierre celou kaskádu hrůz, aby nakonec zničila celé město v jednom jediném děsivém okamžiku. Katastrofa, k níž se v jarních měsících 1902 schylovalo, si vyžádala na 30 tisíc lidských životů a zařadila se mezi nejsmrtelnější sopečné erupce v celé lidské historii. A navždy změnila přístup geologů a vulkanologů k aktivním sopkám.
Obr se probouzí
První známky opětovného probuzení vulkánu Mount Pelée začaly být patrné v dubnu 1902. Ten měsíc zasáhla město St. Pierre série lehkých otřesů a z hory nad městem se začala valit oblaka sirných výparů. Objevovaly si i některé znepokojivé a záhadné jevy, které obyvatele mátly, protože se s nimi nikdy dříve nesetkali: například zjistili, že praskl podvodní telegrafní kabel spojující Martinik s nedalekým ostrovem Dominika a že se v kráteru sopky zničehonic objevilo jezero.
V noci na 2. května 1902 se najednou celý vrchol sopky rozzářil, jako by začal hořet. Hora chrlila k setmělému nebi rozžhavené planoucí kameny a ke svitu hvězd přidala statisíce jisker vystřelovaných k půlnoční obloze. Když lidé vyšli na druhý den do ulic St. Pierre, nacházeli na zemi mrtvé či umírající ptáky, kteří popadali k zemi pokrytí sopečným popelem. Kapitán místního parníku si zase všiml, že moře je plné mrtvých ryb; pravděpodobně je zabila tlaková vlna z podmořského zemětřesení.
Z tajemné hory se kouřilo dál a lidé z vesniček v širokém okolí dostali strach. Nakonec se rozhodli uchýlit se do St. Pierre, protože o tom se v ostrovních novinách vždycky psalo, že je bezpečný. Jenže ani ve městě nebyly věci takové jako dřív. Pobřežní cesta kolem jihozápadního úpatí sopky na sever od města najednou jako kdyby měnila proti moři svou pozici — někdy byla nad vodou, někdy úplně mizela, což se dříve nedělo ani za přílivu. Skutečným důvodem bylo, že magma stoupající z útrob probuzené sopky ovlivňovalo stav podzemní vody, ale to v té době nikdo nevěděl.
Přesto byli lidé minutu od minuty nervóznější. Chápali, že se děje něco, co není normální. „Od dnešního rána jsou všichni ve městě ve střehu a každé oko hledí směrem k Mount Pelée, vyhaslé sopce. Všichni se bojí, že si vzala do hlavy, že vybuchne a zničí celý ostrov,“ napsala manželka amerického konzula v St. Pierre Clara Prentissová v dopise své sestře.
Spouští se kaskáda hrůz
Smrtící spád nabraly události 5. května 1902, kdy ze stěny kráteru vyrazil mohutný lahar a s rachotem se řítil po úbočí hory rychlostí až 100 kilometrů za hodinu. Ničivá lavina horkého bahna zavalila na pobřeží cukrovar a zabila téměř dvě desítky lidí. Vzápětí se vevalila do oceánu a vytvořila třímetrovou cunami, která zalila ulice St. Pierre.
Ve městě to začalo vypadat, jako kdyby na ně někdo seslal nových deset ran egyptských. Vzápětí po vodní a bahenní povodni totiž udeřila na město záplava hmyzu a hadů prchajících z otřásající se sopky. Na lidi se sesypaly obří stonožky a smrtelně nebezpečné až dva metry dlouhé jedovaté zmije, jež začaly ve stresu útočit na hospodářská zvířata a podle některých zpráv také zabily až padesát lidí. Město povolalo do ulic vojáky, kteří se snažili agresivní plazy odstřelovat, ale stále šlo jen o předehru toho, co mělo teprve přijít.
A vulkán soptil pořád víc. Dne 6. května 1902 vyrazily z jeho kráteru modré plameny jako známka toho, že magma vystoupalo z hlubin sopky až k jejímu okraji. Nad hranou kráteru se začala vytvářet lávová kupole. Blížilo se kataklyzma.
Sedmého května hora pukla a současně došlo k erupci další sopky na sousedním ostrově Svatý Vincenc, ležícím jižně od Mount Pelée. Tento výbuch zabil 1500 lidí, úřady na Martiniku však nadále trvaly na tom, že pokud jde o Mount Pelée, lidé na ostrově se nemají čeho bát. „Členové guvernérem jmenované komise — jejímž vedoucím odborníkem byl středoškolský učitel přírodních věd — sdělili místním novinám, že Mount Pelée nepředstavuje žádné nebezpečí,“ uvedla Julia Rozenová.
Smrtící erupce
„O tom, co přesně se stalo dne 8. května — na Den Nanebevstoupení Páně — se dodnes diskutuje, ale jedna věc je jistá: Během několika krátkých minut vyhladila St. Pierre pekelná erupce horkého plynu a sopečného odpadu. O chvíli později byli všichni z jeho téměř 30 tisíc obyvatel až na pár výjimek mrtví, včetně guvernéra, který přijel se svou rodinou uklidnit obyvatelstvo. Většina obětí zahynula následkem udušení a utrpěním rozsáhlých popálenin, které jim popálily kůži a plíce (následné analýzy spáleného dřeva odhadly žhavost plynného mraku na 350 až 400 stupňů Celsia),“ píše novinářka.
„Uviděl jsem záblesk oslnivější než blesk a ve stejnou dobu se na vrcholu hory vytvořil mrak. Celá hora se doslova sesypala na St. Pierre s takovou rychlostí, že nebylo možné, aby se někdo zachránil,“ cituje očitého svědka Victora Alberta, který sledoval vražednou erupci ze svého pole a později ji popsal francouzským novinám La Croix.
Výbuch srovnal celé město se zemí. Sopečný mrak se jím prohnal v rychlosti přesahující 100 metrů za vteřinu, takže stát zůstaly jen některé stěny orientované souběžně se směrem jeho pohybu. Vysoká teplota uvnitř mraku podpálila všechno, co mohlo v městě hořet a plameny vydržely ještě několik dní. Lodě v přístavu doutnaly a zvolna se potápěly pod nánosem sopečného popele.
Katastrofa znamenala nejen obrovské lidské i materiální ztráty, ale vyslala také mimořádně znepokojivé poselství vědeckému světu, který si uvědomil, že vlastně vůbec netuší, co se s Mount Pelée stalo. „Geologové té doby měli o vulkanologii pouze základní znalosti, vycházející téměř výhradně z dosavadních historických erupcí italského Vesuvu,“ uvedl v roce 1994 geolog Jean-Claude Tanguy. Právě to podle něj vysvětluje, proč nikoho nenapadlo St. Pierre evakuovat — blížící se pohroma prostě přesahovala tehdejší lidské chápání.
Katastrofa také dovedla geology k zavedení nového termínu pro tuto mimořádnou a nikdy dříve neviděnou erupci. Alfred Lacroix, člen Francouzské geologické služby, který v roce 1904 sepsal nejkomplexnější zprávu o katastrofě, nazval tento jev „nuée ardente“, což znamená zářící nebo žhnoucí mrak. „V moderním jazyce by geologové kategorizovali tuto smrtící směs horkého plynu a horniny jako druh pyroklastického proudu, jenž byl od té doby pozorován i u jiných sopečných erupcí, včetně výbuchu hory St. Helens v roce 1980,“ uvedla Rozenová.
Šťastný vězeň
A přece měl někdo i uprostřed takové apokalypsy štěstí. Když se po čtyřech dnech konečně dostali do St. Pierre první záchranáři, uslyšeli k vlastnímu úžasu křik ze sutin místního vězení a po nějaké době vyprostili z cely jednoho živého vězně. Šlo o Afroameričana jménem Ludger Sylbaris, místního dělníka, kterého večer před katastrofou zavřeli na noc „do chládku“, protože se popral v baru či na ulici, a tím mu nevědomky zachránili život. Byl sice těžce popálený a také dehydratovaný, ale zůstal naživu a byl schopen vypovídat o tom, co se stalo.
Sylbarisovým štěstím bylo to, že jeho celu představovala původně pevnostní kobka používaná jako sklad střeliva. Měla tedy silné kamenné zdi schopné odolat při případném útoku ostřelování lodním dělostřelectvem, a byla navíc částečně zapuštěná pod zem. Neměla okna a větrání zajišťovala pouze úzká mřížka ve dveřích, nacházejících se na opačné straně než sopka. Jednoduše řečeno, opilec se díky svému výtržnictví ocitl ve zdaleka nejbezpečnější místnosti a nejchráněnější budově ve městě. Zmíněná kobka údajně stojí ve městě dodnes.
Podle jeho pozdějšího vyprávění se v den erupce zhruba v čase snídaně znenadání prudce setmělo. Současně začal dveřmi cely pronikat dovnitř horký vzduch smíchaný s jemným popelem. Sylbaris se mu pokusil čelit ucpáním škvír kolem dveří vlastním oblečením, na které se vymočil, ale nebyl příliš úspěšný. Horko sice po chvíli pominulo, ale i těch několik okamžiků stačilo na to, aby žár vězni způsobil hluboké popáleniny na rukou, pažích, nohách a na zádech. Jeho šaty se ale nevznítily a plíce si uchránil tím, že se snažil dýchat co nejméně.
Téměř zázračné přežití vedlo k tomu, že Sylbaris byl omilostněn a později se připojil k cirkusu Barnum & Bailey, s nímž cestoval po Americe a vyprávěl o své zkušenosti. Cirkus ho propagoval jako „muže, který prožil Soudný den“ a „nejskvělejšího muže na světě“. Stal se také prvním černochem, který kdy v tomto cirkusu vystupoval. Zemřel v roce 1929 z přirozených příčin.
Výbuch Mount Pelée byl po erupci Tambory v roce 1815 a sopky Krakatoa v roce 1883 třetí obří sopečnou katastrofou během sta let a také jednou z nejsmrtelnějších v celých lidských dějinách. Podle některých vulkanologů byl dokonce tou vůbec nejvražednější, protože k obětem je podle nich potřeba přičíst i ty, kteří podlehli některým sekundárním následkům erupce, například hladu a nemocem.
Erupce také vedla k hloubkovému studiu chování hory i obecných zákonitostí sopečné činnosti, včetně onoho smrtícího pyroklastického proudu, který obyvatele St. Pierre v roce 1902 tolik zaskočil. „Jedno je jisté: Až se hora znovu pohne, geologové budou připraveni,“ píše na závěr Rozenová.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
