Kliknutím zvětšíteJednou z dlouhodobě nejsdílenějších lží na mezinárodních sociálních sítích i v řetězových mailech je ta o údajném Kalergiho plánu na křížení evropských národů s Asiaty a černochy. V českém internetovém prostředí jí pak zvláště v posledním roce zdatně sekunduje dezinformace o tom, že český premiér Petr Fiala je vyslancem Sudetoněmeckého landsmanšaftu. A třebaže je to zvláštní, oba tyto nesmysly spolu souvisejí a oba propojuje právě osoba novináře, spisovatele a mnohaletého politika Oty Habsburského. Byla by škoda, kdybychom si v rámci svého poznání odnášeli o této zajímavé osobnosti evropských dějin jen tohle a nezajímali se o ni více. Protože za větší pozornost určitě stojí.
Ota Habsburský se narodil 20. listopadu 1912 jako prvorozený syn Karla I. a Zity Bourbonsko-Parmské, dcery parmského vévody Roberta I. Dne 25. listopadu 1912 byl malý Otto pokřtěn v císařsko-královské vile Villa Wartholz víděnským arcibiskupem a kardinálem Franzem Xaverem Naglem. Při křtu získal chlapec jméno Franz Joseph Otto Robert Maria Anton Karl Max Heinrich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludwig Gaetan Pius Ignatius, jež mu vybrali proto, aby mohl v budoucnu vládnout jako „Franz Joseph II“ nebo česky František Josef II.
Karel a Zita se svým nejstarším synem, korunním princem Ottou, po uherské korunovaci
Rakouský císař František Josef I. a chlapcův praprastrýc se stal také jeho kmotrem, i když se křtu přímo nezúčastnil a byl zastoupen arcivévodou Františkem Ferdinandem Rakouským; kmotrou pak byla chlapcova babička Infanta Maria Antonia Portugalská.
Vytlučení následníci: sebevražda, poprava, tyfus, atentát
Otův otec nepocházel z přímé královské linie a původně neměl nárok získat rakousko-uherský trůn, všichni předchozí následníci ale tragicky zemřeli.
První následník, korunní princ Rudolf, jediný syn Františka Josefa I. a jeho manželky Alžběty Bavorské, spáchal v roce 1889 ve svých 30 letech sebevraždu.
Na řadu tak coby další následník přišel mladší bratr Františka Josefa I. Karel Ludvík (starší bratr Maxmilián byl v té době už po smrti, popravili jej povstalci v Mexiku, v němž v té době vládl). Také Karel Ludvík ale skonal předčasnou smrtí, protože se při pouti do Svaté země nakazil tyfem a po návratu do Vídně v roce 1896 této nemoci podlehl.
Budoucím císařem se tak měl stát jeho syn a císařův synovec František Ferdinand, v českých zemích dobře známý díky tomu, že si vzal za ženu českou šlechtičnu Žofii Chotkovou a žil s ní na zámku Konopiště. Právě sňatek s ženou, jež nebyla příslušnicí žádné vládnoucí dynastie, mu ovšem cestu k trůnu notně zkomplikoval. Definitivně ji pak uzavřely vražedné výstřely, které na něj i na jeho manželku vypálil v Sarajevu v roce 1914 bosenskosrbský nacionalista Gavrilo Princip. Ty také zažehly první světovou válku.
V roce 1916, po smrti mnohaletého panovníka rakousko-uherské monarchie Františka Josefa I., tak zbýval jako následník pouze císařův prasynovec, jímž byl právě Ottův otec Karel I. Svými prvními verdikty se pokusil rakousko-uherské mocnářství modernizovat a doslova polidštit (například omilostnil české politiky odsouzené k trestu smrti, prosazoval autonomii pro utlačované menšinové národy monarchie a na frontě zakázal používání otravných plynů), na trůnu se ale dlouho neohřál.
V roce 1918 skončila první světová válka, v níž bylo Rakousko-Uhersko poraženo, a brzy bylo zřejmé, že z někdejší středoevropské mocnosti nezůstane kámen na kameni. Karel I. byl i přes své v podstatě pozitivní jednání v roce 1919 vypovězen i s rodinou z Německého Rakouska a v roce 1922 zemřel jako teprve čtyřiatřicetiletý ve vyhnanství na ostrově Madeira na španělskou chřipku.
Jeho žena Zita ztrátu vladařských práv habsburského rodu nikdy neuznala, a když Karel zesnul, sdělila u jeho posmrtného lože malému Otovi: „Tvůj otec nyní spí věčným spánkem – ty jsi nyní císař a král.“ Jak podotýká německý titul Die Presse, chlapec musel stát u smrtelné postele svého otce pohřební stráž, i když nebyl ještě ani desetiletý.
Bojovník proti Hitlerovi
Podle Die Presse se Zita snu posadit svého nejstaršího zbožňovaného syna na nějaký evropský trůn (v jejích očích to nemusel být nutně rakouský trůn) nikdy nevzdala, mladík však posléze pochopil, že je to pouhá iluze, a napřel svou ctižádost a hledání životních cílů jiným směrem.
„Chtěl i potřeboval zachovat slávu jména pro své potomky a pro svět. Úctu si chtěl získat z vlastních zdrojů – bezúhonným soukromým životem, vystupováním, činností, která by ho měla učinit nezávislým na jakékoli státní apanáži (v níž se stejně nedalo doufat) i a prostřednictvím politické činnosti,“ píše Die Presse.
Rozloučit se s matčinými iluzemi o trvajících panovnických právech nebylo podle tohoto titulu pro Otu Habsburského nijak jednoduché, nakonec to ale dokázal. Ukázalo se to, když se ho Hitler snažil zahrnout do svých aktivit a zneužít ho pro své účely (pod zástěrkou domnělé podpory monarchistické idey). Ota Habsburský tuto nabídku striktně odmítl a nesouhlasil ani s připojením Rakouska k Německé říši.
Po anexi Rakouska byl na něj proto vydán zatykač a jeho osobní majetek i majetek rodiny Habsburků, který spravoval, byly na Hitlerův osobní příkaz vyvlastněny. Před zatčením se zachránil nejdříve odchodem do Belgie a po její okupaci německou armádou přes Španělsko do Spojených států. Svým vlivem přitom pomohl k útěku i mnoha dalším osobám, protože organizoval vydávání víz do zámoří. Zachránil tak na 15 tisíc lidí.
„Ve válečných letech v Americe se Otův politický profil vyostřil. V nesčetných demarších, osobních rozhovorech na všech úrovních a při četných pozváních prezidenta Roosevelta agitoval za znovunastolení suverénního Rakouska a za to, aby se země po skončení války oddělila od Německé říše. Bez Zity a jeho synů Oty, Roberta a Felixe by slavná Moskevská deklarace o Rakousku byla zcela jiná,“ píše Die Presse.
(Jde o deklaraci, přijatou v rámci tzv. třetí moskevské konference, která se konala ve dnech od 18. října do 1. listopadu 1943. Konference řešila společné spojenecké vedení války proti hitlerovskému Německu a jejím výstupem byly čtyři dokumenty týkající se poválečného uspořádání Evropy. Deklarace o Rakousku byla jedním z nich a odmítala jeho anexi Německem, pozn. red.)
Za tuto činnost ale nebyl Ota Habsburský nijak odměněn: znovuobnovené Rakousko jej v roce 1946 s odvoláním na obnovení platnosti své ústavy z roku 1929 (včetně tzv. Habsburského zákona z roku 1919 o vyhoštění a převzetí majetku Habsbursko-Lotrinského rodu) vypovědělo ze země a habsburský majetek si ponechalo.
Panevropská unie a bludy o Kalergiho plánu
V roce 1951 se Ota Habsburský oženil s šestadvacetiletou Reginou, princeznou Sasko-Meiningenskou. Oddáni byli dne 10. května 1951 v kostele „Des Cordeliers“ ve francouzském Nancy s požehnáním papeže Pia XII. a v přítomnosti zástupců celé evropské šlechty a za svůj nový domov si zvolili hornobavorskou obec Pöcking v Německu. Ze svého domu Villa Austria totiž viděli na rakouské Alpy, které Otovi připomínaly rodnou zem. Podívat se přímo do ní nesměl. I když mu zůstal rakouský pas, byl v něm tento oficiální záznam: „Platí pro všechny země světa. Neopravňuje vás ke vstupu do Rakouska nebo k cestě přes Rakousko.“ Napravit tuto věc se mu podařilo až v 60. letech minulého století.
Z manželství s Reginou se poslednímu následníkovi rakouského trůnu narodilo pět dcer a dne 11. ledna 1961 i syn Karel, kterého nechal jeho otec zapsat do křestní knihy farního kostela v Pöckingu jako „arcivévodu Karla Rakouského“.
V té době už byl Ota Habsburský přesvědčeným zastáncem myšlenky, že pouze sjednocená Evropa může válkou těžce poničenému kontinentu dlouhodobě zajistit mír a stabilitu. Tuto vizi mírového sjednocení Evropy zformuloval už v roce 1922 politik rakousko-japonského původu s československým občanstvím Richard Coudenhove-Kalergi v reakci na hrůzy první světové války a Ota Habsburský se stal jejím čelním propagátorem.
Na prvním kongresu Kalergim založené Panevropské unie, který se konal v roce 1926 ve Vídni a jehož se zúčastnilo 2000 Evropanů z 24 národů, Kalergi proklamoval, že by Evropa měla mít společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství i ústavu. Nikdy přitom neprohlásil, že „je nezbytné křížit evropské rasy s Asiaty a černochy, aby vznikl snadno ovladatelný mnohoetnický dav, a že právě tento druh podlidí bude obyvateli budoucích Spojených států evropských,“ jak uvádí rozšířená konspirační teorie o tzv. Kalergiho plánu.
„Tato konspirace se začala šířit po celé Evropě prostřednictvím dezinformačních webů a řetězových emailů především po nástupu migrační krize v roce 2015. Jako pravděpodobný původní autor je českou i anglickou Wikipedií označován rakouský neonacista Gerd Honsik, odsouzený v Rakousku na pět let za antisemitské aktivity a popírání holokaustu. Ten vydal již v roce 2005 knihu s názvem ‚Třetí říše Židů? Zastavte Kalergiho plán!‘ Šíření takzvaného Kalergiho plánu podpořilo také irské nakladatelství Omnia Veritas. To vydalo v roce 2019 Kalergiho původní knihu Praktický idealismus v anglickém překladu, ovšem s vlastním podtitulkem ‚Kalergiho plán na zničení evropských národů‘ přímo na přebalu,“ upozornila před rokem na webu Hlídací pes Lucie Sýkorová.
Přesvědčený Evropan a terč konspiračních teorií
Otu Habsburského si myšlenka sjednocené Evropy podmanila, podle jednoho svého poválečného vyjádření dokonce za největší chybu svého válečného působení v Americe považoval to, že ztrácel čas, peníze a energii v boji o exilovou politiku namísto toho, aby se zaměřil na tuto věc.
„Najednou jsem si uvědomil, že je zde něco většího, a mnohem důležitějšího než Rakousko, nebo Maďarsko, nebo jakákoliv jiná země. Jednoduše proto, že je zde sama Evropa a my můžeme její problémy vyřešit pouze jejím sjednocením,“ cituje jeho slova Terezie Foltýnová v práci Dr. Otto von Habsburg a jeho proevropský přínos.
Aby se mohl vůbec prosadit v poválečné politice, přijal dvojí občanství a stal se také občanem Německa, což mu umožnilo kandidovat za bavorskou CSU (Křesťansko-sociální unii Bavorska) do Evropského parlamentu a stát se na dlouhá léta europoslancem (byl jím od roku 1979 do roku 1999). Hned po svém zvolení v roce 1979 nechal v parlamentu zřídit volnou židli pro země z druhé strany železné opony. Od smrti Kalergiho v roce 1972 také vedl Panevropskou unii, fungující jako hnutí za sjednocení evropského kontinentu.
V roce 1989 se stal Ota Habsburský coby prezident Panevropské unie jedním z hlavních organizátorů tzv. Evropského či Panevropského pikniku, což bylo tříhodinové povolené setkání občanů západního i východního bloku na hranicích mezi obcemi Sankt Margarethen im Burgenland (poblíž města Eisenstadt) na rakouské straně a Sopronkőhida na maďarské straně.
Pikniku, s nímž souhlasily jak tehdejší maďarská, tak i rakouská vláda, se zúčastnilo také několik stovek Němců z tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), kteří využili tuto příležitost k útěku. Maďarští pohraničníci všechno sledovali, ale rozhodli se nezasahovat. Piknik se stal první výraznou známkou toho, že se železná opona povážlivě drolí.
Otto von Habsburg byl zastáncem Panevropské unie, u jejíhož zrodu stála ve skutečnosti vize mírového sjednocení Evropy. Začátkem 90. let se v ní angažoval i budoucí český premiér Petr Fiala, podle nějž to byla jedna z cest návratu Československa do Evropy
V roce 1990, kdy komunistický režim v Československu padl, se v Panevropské unii angažoval i současný český premiér Petr Fiala, což je v současnosti notně přetřásané téma dalších konspiračních teorií. Podle nich se tak stal údajným vyslancem sudetoněmeckého „landsmanšaftu“ do české politiky a „dostal od svých zahraničních sponzorů za úkol zlikvidovat vládu Andreje Babiše,“ jak se píše v hoaxu, který se v posledním roce šíří po českých sociálních sítích a v řetězových mailech.
Sám Petr Fiala věc opakovaně vysvětloval, mimo jiné v nedávném rozhovoru pro Deník: „Začátkem 90. let minulého století jsem se s Otto von Habsburgem setkal, nikoli ale jako s představitelem nějakých temných sil, ale coby členem Evropského parlamentu, který už v době komunismu myslel na státy střední a východní Evropy. Prosazoval, aby pro ně bylo po pádu totality automaticky připraveno místo v Evropském společenství. To mi připadalo jako báječná iniciativa, a proto jsem si ho vážil. Velmi mi záleželo na tom, aby se po revoluci Československo velmi rychle integrovalo do západních struktur. Všechno ostatní jsou nesmysly, které poprvé proti mně použil tehdejší předseda KSČM Vojtěch Filip na přelomu let 2013 a 2014. Poté, kdy jsem ve dvou větách řekl, o co šlo, nikdy to už nikdo na politické scéně nepoužil, a přesto to žije v dezinformačních skupinách dodnes,“ uvedl premiér.
Podle svého dřívějšího vyjádření pro web Hlídací pes se s Panevropskou unií seznámil ještě před listopadem 1989 díky jejím kontaktům s brněnskou podzemní univerzitou a chápal ji jako jednu z cest, jak naplnit klíčové heslo Listopadu 89 – návrat do Evropy.
Samotný Ota Habsburský Českou republiku v 90. i pozdějších letech opakovaně navštěvoval a podle jeho přítele a někdejšího českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga byl vřele přijímán. Uznáván byl také na poli evropské diplomacie, oceňovali ho i takoví politici jako francouzský prezident Charles De Gaulle.
Pohřeb Otty von Habsburg v roce 2011 ve vídeňské katerále sv. Štěpána. Za Českou republiku se jej zúčastnil tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg
Ota Habsburský zemřel ve spánku v časných ranních hodinách dne 4. července 2011 ve svém bavorském domě v Pöckingu ve věku 98 let. Byl pochován s poctami ve vídeňské Kapucínské kryptě, kde jsou uloženy i ostatky jeho habsburských předků. Rakve Oty i jeho manželky Reginy jsou zdobené císařskou standartou.
46
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
