Kliknutím zvětšíte„Indická armáda střílela do radiologie a pálila bez rozdílu na celou tu masu lidí, kteří se tam choulili k sobě. Viděli jsme, jak pacienti umírají, ale leželi jsme, neodvažovali se pohnout ani prstem a předstírali jsme, že jsme mrtví. Pořád jsme přemýšleli, jestli nás nespálí nebo nezastřelí, až se budou sbírat těla mrtvých,“ vypověděl jeden z očitých svědků masakru, k němuž došlo před 35 lety, ve dnech 21. a 22. října 1987, v nemocnici na poloostrově Jaffna v ostrovním státě Srí Lanka.
„Byl jsem na osmém oddělení, kde léčili moji ženu, když začali zezadu nahodile pálit do nemocnice. Někteří zaměstnanci se rozběhli směrem k rentgenu a já je s manželkou následoval. Byli jsme tam jako jedni z prvních a vběhli se zbytkem dovnitř. Brzy tam začali vbíhat i ostatní a místnost se zaplnila, dav nás natlačil na zeď. Pak před místnost dorazili útočníci, kteří s sebou vlekli několik lidí. Všechny strčili dovnitř, pak tam vhodili granáty a začali střílet. Lidé křičeli a padali jeden přes druhého,“ vypovídal o hrůzných zážitcích z oněch příšerných dnů další svědek, jenž se novinářům dokumentujícím masakr představil jako Sivagurunathan.
Občanská válka na Srí Lance:
Co se tehdy na Srí Lance vlastně stalo? Jaké to mělo příčiny a jaké důsledky? Kdo byli vojáci, kteří zahájili palbu na nemocnici, a proč to udělali? Pro vysvětlení (ale nikoli ospravedlnění) je třeba vrátit se v čase ještě hlouběji.
Etnické pnutí po desítky let
Ostrov Cejlon byl už od 16. století kolonií evropských námořních mocností, ovládali jej postupně Portugalci, Nizozemci a nakonec Britové. Nezávislost získal až v roce 1948, přičemž do druhé poloviny 20. století nakročil provázen koloniálním dědictvím. To spočívalo mimo jiné v tom, že asi 50 procent míst ve státní správě zastávala tamilská menšina, soustředěná zejména v Jaffně, jež díky dřívější přítomnosti amerických a jiných misionářů na tomto poloostrově získala vzdělání západního stylu.
Tamilská menšina však v 50. letech minulého století představovala jen asi 23 procent populace ostrova. A převaha menšinových Tamilů ve státních funkcích začala velmi rychle vadit populistickým nacionalistickým politikům reprezentujícím hlavní etnickou skupinu ostrova, jíž byli Sinhálci.
Tito politici byli voleni převážně na základě slibů, že pozdvihnou sinhálský lid, což ovšem neznamenalo důraz na vzdělání a všeobecný rozvoj sinhálské většiny, ale mnohem více snahu udělat ze Srí Lanky národní sinhálský stát. S tím souviselo zavádění diskriminačních opatření namířených proti tamilské menšině.
V roce 1956 tak došlo k přijetí tzv. Zákona o úředním jazyce, běžně označovaného jako Sinhala Only Act (lze přeložit asi jako „ze zákona jenom sinhalsky“), jenž zavedl sinhálštinu jako jediný oficiální jazyk na Cejlonu namísto angličtiny, a tamilštinu v úředním styku úplně vyloučil.
Jenže tamilština byla stále prvním jazykem tří největších cejlonských menšinových etnických skupin, tedy indických Tamilů, srílanských Tamilů a konečně Maurů, kteří se od ostatních skupin dělí ještě tím, že se hlásí převážně k islámu.
Zákon tak byl od počátku přijímán velmi kontroverzně, a to jak na Srí Lance, tak i v mezinárodním kontextu. Podle jeho zastánců šlo o snahu většinové srílanské komunity distancovat se od někdejších koloniálních pánů, podle odpůrců šlo o pokus jazykové většiny získat dominanci nad menšinami a utlačovat je. Zákon symbolizoval odhodlání Sinhálců prosadit Srí Lanku jako buddhistický národní stát, a pro Tamily se tak stal hlavní motivací k tomu, aby požadovali vlastní národní stát, tamilský Ílam.
A právě toto vzájemné etnické pnutí vyústilo nakonec v 80. letech minulého století v brutální občanskou válku, trvající 26 let.
Pogromy a boj
Zhruba od roku 1977 začalo na Srí Lance docházet k lokálním pogromům Tamilů v místech, kde představovali menšinu. Politická strana zastupující Tamily, Tamilská národní aliance, jim nedokázala bránit. To vedlo ke vzniku samostatně operujících ozbrojených tamilských skupin, jež si na druhé straně začaly počínat téměř teroristicky nejen vůči orgánům státní správy (šlo zejména o přepady policejních stanic), ale také vůči Tamilům ochotných vést s vládou dialog - tyto lidi začaly likvidovat.
Nejsilnější z těchto skupin, jež používala název Tygři osvobození tamilského Ílamu, podnikla v červenci 1983 útok na vojenskou hlídku Four four bravo poblíž města Thirunelveli, přičemž zabila jejího velitele a tucet vojáků.
Odpovědí byl dosud nejrozsáhlejší a nejsurovější pogrom na Tamily, k němuž došlo v hlavním městě Srí Lanky Kolombo a jemuž padlo za oběť podle různých odhadů několik set až několik tisíc Tamilů (na Srí Lance vešla tato událost do dějin jako Černý červenec).
Srílanskou občanskou válku připomínají dodnes v Jaffně opuštěné trosky některých budov
Pak už se situace nedala zvládnout. Vypukla ničivá občanská válka, v níž ani jedna ze stran nebrala ohledy na jakákoli pravidla. Ozbrojenci z řad tamilských Tygrů tak už v roce 1984 spáchali například mezinárodně známý masakr na farmě Dollarových a Kentových v roce 1984, při němž povraždili 62 civilistů včetně dětí, a o rok později zaútočili otevřenou palbou na autobusové nádraží v Anuradhápuře, kde postříleli 146 civilistů. Sinhálci odpověděli s nemenší brutalitou: při přepadu trajektu převážejícího Tamily všechny povraždili.
Nastupuje indická armáda
V roce 1987 uzavřela srílanská vláda dohodu s Indií a pozvala do země indickou armádu. Její jednotky měly sloužit jako mírové sbory v místech dotyku znepřátelených stran.
Tamilské obyvatelstvo nejdříve vnímalo indické síly jako své ochránce, protože přišly pod názvem „Strážci míru“. Indičtí vojáci se však brzy dostali do konfliktu s nesmiřitelnými tamilskými Tygry, kteří ovládali zejména poloostrov Jaffna. Podle tamilských zdrojů byly příčinou konfliktu vražedné excesy Indů vůči civilnímu obyvatelstvu, násilností se však dlouhodobě dopouštěly všechny strany konfliktu.
Fakultní nemocnice v Jaffně byla v té době už dlouho v této provincii nejen největším, ale spíše jediným zdravotnickým zařízením, které se v občanské válce staralo o civilisty a poskytovalo jim zdravotní péči.
„Ošetřila stovky tisíc obětí války a sloužila celé populaci Jaffny jako jediný spasitel,“ uvádí web Quora.
Situace se zhoršila v říjnu 1987, kdy indické síly ve snaze porazit Tygry zahájily rozsáhlou vojenskou akci s názvem „Operace Pawan“ a začaly k Jaffně ze dvou stran přisunovat velké kolony indických jednotek, aby vyčistily město od Tygrů.
Masakr v nemocnici
K masakru v nemocnici došlo ve dnech 21. a 22. října 1987 a za oběť mu padlo 60 až 70 pacientů a zaměstnanců nemocnice.
Za jeho počátek lze považovat nejspíš čas kolem půl dvanácté dopoledne, kdy na budovu nemocniční ambulance dopadla první střela vypálená z děl rozestavěných v okolí pevnosti Jaffna. Kolem půl druhé odpoledne zasáhla další střela osmé oddělení, kde zabila sedm lidí.
V té době už také přímo do nemocnice pronikli indičtí vojáci, kteří bohužel zapomněli na svou mírotvornou roli a rozpoutali palbu, namířenou i proti pacientům (dlužno dodat, že v nemocnici byli přítomni i ozbrojenci z řad tamilských Tygrů).
Jak přesně masakr probíhal, není snadné zrekonstruovat, protože lidé v nemocnici se snažili krýt před střelci a často jen slyšeli palbu. Svědectví očitých svědků, zmíněná v úvodu textu, však hovoří o zjevném útoku indických jednotek namířeném proti civilistům. Vojáci podle nich začali konkrétně na radiologii bez rozdílu pálit do místnosti plné ukrývajících se lidí, včetně pacientů evakuovaných z osmého oddělení, a povraždili všechny kromě těch, jimž se podařilo padnou na podlahu dřív, než je zasáhla střela.
Zabito bylo také několik lékařů, například doktor Sivapathasundaram, jenž podle svědků vyšel z nemocnice v doprovodu tří zdravotních sester, všichni kráčeli s rukama nad hlavou a křičeli: „Vzdáváme se, jsme jenom lékaři a sestry.“
Přesto se stali terčem palby, v níž byl Sivapathasundaram zabit a sestry zraněny. Zastřelen byl také lékař jménem Ganesharatnam, jenž patřil k těm, kdo vyzýval tamilské ozbrojence, aby opustili nemocnici. Po ukončení masakru byla těla obětí snesena na hromadu a spálena.
Rozpačité dozvuky
Události v nemocnici jsou oběma stranami dodnes interpretovány různě. Podle zástupců tamilských ozbrojenců, ale i některých západních nezávislých pozorovatelů a lidskoprávních organizací, šlo o masakr civilistů.
Podle indické armády však byli její vojáci ostřelováni a civilisté údajně zahynuli v křížové palbě mezi vojáky a tamilskými povstalci. Nikoho z vojáků účastnících se akce v nemocnici nepostavila indická vláda před soud.
Masakr nicméně vedl k tomu, že srílanská veřejnost začala volat po stažení indických jednotek, což nově zvolený indický premiér Višvanáth Pratáp Singh v roce 1990 vyslyšel. Poslední indický voják opustil Srí Lanku 24. května toho roku.
Po odchodu indických jednotek se boje znovu rozhořely s novou a nevídanou brutalitou. Už v červnu 1990 zajali tamilští Tygři přes 600 srílanských policistů a všechny povraždili. Srílanská vláda na to odpověděla embargem na dovoz potravin a zdravotnického materiálu do Jaffny a začala letecky bombardovat pozice tamilských Tygrů. Separatisté na oplátku zintenzivnili útoky na civilní obyvatelstvo. Největší masakr války se odehrál v Palliyagodelle v říjnu 1991, kde tamilští Tygři povraždili 166 muslimů včetně žen a dětí. Po tomto masakru je 33 států zařadilo na seznam teroristických organizací.
Vzpomínka na oběti masakru v nemocnici:
K největší bitvě občanské války pak došlo v červenci 1991 ve Sloním průsmyku, oddělujícím Jaffnu od zbytku ostrova. V tomto střetu padlo během zhruba měsíce kolem dvou tisíc vojáků na obou stranách.
Mírová jednání začala až o více než 10 let později a opakovaně krachovala. Za konec války se považuje až polovina roku 2009, kdy srílanská armáda prolomila poslední obrannou linií separatistů, zabila velitele tamilských Tygrů a obsadila zbytek území. Srílanská občanská válka připravila o život podle různých odhadů 80 tisíc až 100 tisíc lidí.
46
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
