Povstání vedla Zemská armáda (Armia Krajowa, AK), která podléhala polské exilové vládě v Londýně. Ta se obávala převzetí moci Sověty, ke kterému došlo v Lublinu, prvním polském městě osvobozeném Rudou armádou, kde Sověti okamžitě ustavili 23. července 1944 komunistickou vládu a Lublin se stal dočasným hlavním městem komunistického Polska.

Osvobodit Varšavu vlastními silami chtěli Poláci v naději, že tak zabrání poválečnému převzetí moci Sověty. Zároveň však doufali, že jim v konečné porážce Němců pomůže blížící se Rudá armáda.Zemská armáda také věděla o násilnostech, kterých se postupující Rudá armáda a sovětská zpravodajská služba NKVD dopouštěly na příslušnících Zemské armády. Poláci také Sovětům nemohli odpustit napadení východní části Polska 17. září 1939 a vyvraždění 22 tisíc důstojníků a příslušníků inteligence v Katyni v roce 1940.

Tyto plány ovšem ztroskotaly. Začátek povstání byl stanoven na 1. srpna 1944 v 17:00 hodin, která byla nazvána hodinou W (podle polského názvu Warszawa, godzina „W“). Do boje nastoupilo 50 tisíc povstalců z řad Zemské armády, mezi nimiž byla řada velmi mladých lidí z celého Polska a dívek, které fungovaly jako ošetřovatelky, spojky, pozorovatelky či listonošky. Zapojily se i menší odbojové skupiny včetně komunistické Lidové Armády.

Záplava červenobílých vlajek v ulicích 

Ulice zaplavily červenobílé vlajky, poprvé po pěti letech německé okupace. Radost z toho, že Poláci konečně mohou vyvěsit své vlajky na domy i významné budovy ale trvala jen prvních pár dní, než Němci začali přebírat město opět pod svou kontrolu.

Povstalci disponovali zoufale malým množstvím zbraní a munice, takže se počátečního útoku mohlo zúčastnit pouze 20 tisíc bojovníků. Navíc přišli o výhodu momentu překvapení, protože se o jejich plánu dozvěděli Němci před zahájením povstání. Povstalci se také nedočkali podpory zvenčí – ani od Rudé armády, jejíž postup nechal Stalin zastavit před Varšavou, ani od spojenců, jejichž pomoc se kvůli nesouhlasu Stalina omezila na občasné shazování výzbroje.

Hitler viděl v povstání stejně jako Stalin skvělou příležitost, jak se jednou provždy zbavit vzpurných Poláků. Jeho říšský velitel jednotek SS Heinrich Himmler proto vydal rozkaz, aby německé jednotky ve Varšavě vraždily zajaté bojovníky i všechny civilní obyvatele včetně žen a dětí bez ohledu na Ženevské konvence. Z jeho rozkazu měla být Varšava má být srovnána se zemi („Warschau wird glattersiert“)“, také jako odstrašující příklad pro zbytek Evropy.

Ani ohromné odhodlání bojovníků proti nenáviděným okupantům nemohlo nahradit vyzbrojení, které mělo k dispozici 20 tisíc německých vojáků – tanky, letadla, dělostřelectvo, minomety, velký počet automatických zbraní. Němci postupně přebírali kontrolu nad čtvrtěmi a ulicemi obsazenými povstalci, které šokovali svou brutalitou – v prvních dnech povstání vyvraždili 50 tisíc civilních obyvatel ve čtvrti Wola a ženy a děti využívali jako živé štíty při útocích na povstalce.

Od 6. srpna byly hnány pěší transporty civilních obyvatel do tranzitního tábora (Durchgangslager), který Němci narychlo zřídili v Pruszkówě nedaleko Varšavy v bývalé opravně železničního vozového parku. Jak připomíná nápis na stěně jedné z devíti hal: „Tudy prošla  prošla Varšava od 06.08. do 10.11.1944“, dohromady 650 tisíc obyvatel, přičemž asi 55 tisíc z nich bylo posláno do koncentračních táborů, 150 tisíc na práce do Německa, 350 tisíc práce neschopných do různých míst v Generálním gouvernementu, jak se nazývala část polského území pod německou okupační správou. Téměř 100 tisícům lidí se z tábora obehnaného dvoumetrovou betonovou zdí podařilo uniknout díky Polskému červenému kříži.

Pochod po mrtvých tělech 

Svědkem hrůz spojených s potlačením Varšavského povstání byla tehdy sedmiletá Elżbieta Grosseová, která se narodila ve Varšavě polské matce a českému otci. Dne 8. srpna vtrhlo gestapo do sklepa, kde se rodina schovávala. Nejdříve přilétly do sklepa granáty. Někteří lidé zemřeli, jiní byli těžce ranění.

„Nás, kteří jsme zbyli živí, Němci vyvedli na ulici,“ vzpomíná Elżbieta Grosseová. „Seřadili nás do průvodu a pochodovali jsme po mrtvolách, po mrtvých tělech. To bylo strašné, protože Němci šli po okrajích toho průvodu a zastřelili každého, kdo se nějak odchýlil, vysunul, omdlel nebo upadl. Tak jsme po těch lidech taky s maminkou šlapaly. Těsně mě přivírala k sobě, abych náhodou neškobrtla a nevychýlila se z té řady,“ vypráví pamětnice.

Přesto na ni jeden z vojáků vystřelil. Měla však obrovské štěstí. Kulka ji minula a trefila ji pouze do jednoho z dlouhých copů. O ten přišla. Načas pak také ohluchla. Leknutí ze střelby způsobilo i to, že ztratila paměť: „Já si od té doby nepamatuju svou minulost od narození. Nic. Takže moje historie začíná od toho pochodu po mrtvolách ve Varšavě a dodnes si nepamatuju nic z té doby předtím.“

Průvod Němci dovedli na nádraží. Tam Elżbietu Grosseovou s matkou naložili do vlaku a odvezli do Pruszkówa, kde se nacházel tábor, v němž byli lidé rozřazováni do skupin a posíláni do dalších táborů. „Protože jsme měly s maminkou československou příslušnost, měly jsme být odvezeny do Bavorska. Pak mě a maminkou oddělili. To byl snad jeden z nejhorších momentů v mém životě,“ popsala Elżbieta, která se po válce shledala s oběma rodiči.

Tranzitním táborem v Pruszkówě prošla také tehdy dvanáctiletá Bibiana Szulc Ach, která popsala řádění Němců během povstání:

„Němci dělali to, že najednou vyjeli nákladním autem krytým plachtou – tomu se říkalo boudy – a chytali lidi na ulici. Na koho narazili, tak ho dali do toho auta. A potom ty lidi stříleli. Postavili je čelem ke zdi, všechny postříleli, spousta krve. Vyvěsili, kdo tam byl zastřelen, ty mrtvoly odnesli, krev zůstala. To jsem viděla. Na ulici, proti našemu baráku, kde jsme byli. Hrozné! Ti Němci šíleně řádili, protože ten odboj byl dost silný.“

Do Pruszkówa přišla s maminkou a dvěma staršími sestrami 11. srpna 1944, po několika dnech byly převezeny dobytčím vagonem do Osvětimi, kde je rozdělili. Po válce se jako zázrakem všechny sešly, ale o svých zážitcích nehovořily. „Nikdo nikdy o tom, jak přežíval okupaci, válku, nemluvil, nevracel se k tomu. Nikdo. Ve škole se o tom nemluvilo, ani mimo školu. Později jen trošku. Až teď se o tom mluví.“   

Zaskočeni bojovností povstalců 

Povstání plánované na několik dní nakonec trvalo dlouhých 63 dní. Němci byli zaskočeni bojovností povstalců, kteří i přes nedostatečné vyzbrojení připravili o život 16 tisíc německých vojáků. Na straně povstalců padlo 15 tisíc bojovníků, mezi nimiž proslul zejména „harcerský“ (tedy skautský) prapor Zośka. Tuto elitní jednotku Zemské armády proslavil zejména útok na opevněný koncentrační tábor Gęsiówka, z něhož mladí bojovníci osvobodili 383 vězňů, z toho 348 Židů. 

Strašné byly ztráty na civilním obyvatelstvu, jejich počty se odhadují mezi 150 až 200 tisíci. Před válkou žilo ve Varšavě 1,3 milionu lidí, na začátku srpna 1944 kolem 900 tisíc, a když do ní 17. ledna 1945 vstoupily přes zamrzlou Vislu oddíly Rudé armády a Polské lidové armády (Ludowe Wojsko Polskie) živořilo v troskách méně než 1 000 lidí.

Video Muzea Varšavského povstání: 

Po osvobození se naplnily obavy Zemské armády a polské exilové vlády – moci se chopili komunisté, kteří obvinili Zemskou armádu z vlastizrady a spolupráce s Němci. Účastníci povstání byli perzekuováni a řada z nich uvězněna. Komunistická propaganda pak líčila povstání jako nezodpovědný boj vedený cynickými veliteli, kteří si plnili své osobní cíle v rozporu se zájmy polského národa.

Účastníci Varšavského povstání se dočkali plnohodnotného ocenění až po pádu komunismu v roce 1989. Do té doby hrdinství padlých bojovníků připomínaly jen skromné hroby s nápisy „Účastník Varšavského povstání“ a písničky z Varšavského povstání, které však oficiální rádia nehrála.

Jedna z nejznámějších písní Varšavského povstání - Varšavské děti: 

Důstojné připomínky památky se povstání dočkalo v roce 2004, kdy bylo ve Varšavě otevřeno moderní Muzeum varšavského povstání s mottem „Chtěli jsme být svobodní a za svobodu vděčit jen sobě!“

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy na www.pametnaroda.cz.

Tento článek vznikl ve spolupráci s Polským institutem v Praze, který poskytl fotografie z Varšavského povstání.