Zdi karlovarské Armády spásy ukrývají nespočet smutných příběhů, které by vydaly na knižní edici. Ti, kteří využívají její služby, bývají v takových životních situacích, že mnozí už ani nemají představu o skutečných lidských hodnotách. „I kdyby jen jeden případ ze stovky měl dobrý konec, tak ta má práce má smysl,“ konstatuje provozní karlovarské Armády spásy Yvetta Křiváčková, která tu funguje teprve pár měsíců. I její příběh má přitom velký rozměr.

NEJHORŠÍ PŘÍPADY – LIDÉ ULICE

Je čtvrtek 7. prosince krátce po poledni a prostory zdejšího denního centra osazují ti, kteří jsou na tom nejhůře. „To jsou opravdu lidé ulice, ty nejhorší případy. V evidenci jich máme padesát. Jsou z celých Karlových Varů. Ale díky práci v terénu, víme, že ne všichni bezdomovci k nám docházejí. Ti, kteří nechodí do denního centra, se mnohdy prý bojí některých jedinců, kteří k nám docházejí. Přijímáme sem v podstatě každého, ale nesmí být agresivní,“ vysvětluje sociální pracovnice Veronika Nedbálková.

Klienti denního centra jsou lidé nejen bez střechy nad hlavou, ale ve většině případů také závislí na drogách a alkoholu. A protože nejsou ochotní vzdát se své závislosti, nemají šanci zde přenocovat. Nikdo z nich nemá chuť se svěřovat se svým osudem. Mlčky si vypijí svůj teplý nápoj, na který mají nárok, sní dávku polévky, příděl pečiva, mohou se tu osprchovat, vyzvednout si teplé oblečení, a zase jdou na ulici.

PŘINESEŠ ALKOHOL A DROGY, MÁŠ SMŮLU

Mnohem lépe jsou na tom ti, kteří dostanou šanci získat bydlení v azylovém domě. Ten má ovšem svá tvrdá pravidla a jsou jen světlé výjimky, které tu vydrží rok. O něco méně přísnější normy platí pro noclehárnu. Pro oba dva typy ubytování ale nesmí mít klient více než půl promile alkoholu v sobě. „Testujeme jen v případě, kdy vidíme známky požití. Jenomže právě fakt, že si někdo vezme alkohol a drogy do prostor azylového domu, je nejčastějším důvodem, proč mu bydlení ukončíme. Málokdo u nás vydrží rok, což je maximální doba pro azylový dům, protože zkrátka poruší pravidla. Když ale někoho vidíme pod vlivem, může se vyvětrat a po vystřízlivění se může vrátit,“ uvádí sociální pracovnice s tím, že kapacita je 36 lůžek. Dům je zcela obsazený, a pokud je někdo nemocný a slušný, doba v azylovém domě se mu může po roce prodloužit. „Za letošní rok domem prošlo už 71 lidí, z nich jen deset začalo žít standardním životem, našli si práci a vlastní bydlení. To jsou ale opravdu světlé výjimky,“ konstatuje Nedbálková.

ODMĚNA MRAŽENÁ PIZZA A ČOKOLÁDA

Klienti azylového domu si mohou uvařit v kuchyni, která se nachází u denního centra. Jen dva z nich jsou ale schopni složit se na nákup masa a společně si uvařit. Všichni lidé bez domova mají nyní velkou oporu v nové provozní, která jim dokáže sehnat i něco navíc a když vidí, že se snaží a jsou ochotni zaměstnancům Armády spásy pomáhat, odmění je. „Osobně jezdívám do Potravinové banky do Sokolova, která nám poskytuje něco lepšího. Jde o potraviny, které řetězce musely vyřadit z prodeje. A tak dostaneme i čokoládu nebo mraženou pizzu, které obdrží klienti, kteří udělají práci navíc. Jsou u nás tací, kteří se snaží, a já je za to chci odměnit. Když to pak vidí ostatní, tak se pak také přidají,“ říká provozní Křiváčková a prozrazuje, že těm, kteří jsou schopni si sami uvařit, pak z fondu Potravinové banky poskytne i zeleninu. „Před pár dny jsem společně se dvěma uvařila čtyřicet litrů poctivé gulášové polévky. Pak jsme vařili čočkovou polévku. Díky Potravinové bance a našim dárcům jsem našim klientům připravila mikulášské balíčky, byli hodně překvapení. Chystám se i na vánoční, ale v nich budu muset vynechat ořechy, protože spousta klientů nemá zuby,“ pokračuje Křiváčková, která pro místní lidi bez domova objednala vánoční cukroví, na svátky budou mít i vánočku. „Štědrý den, a to i pro denní centrum, pak chystáme na 22. prosince. Všichni dostanou řízek a bramborový salát,“ slibuje provozní.

PŘÍBĚH PRVNÍ – MĚL FIRMU A STEJNĚ SKONČIL POD MOSTEM

Klientem azylového domu je i dvaapadesátiletý Miroslav Břicháček. Tři roky nemá svou vlastní střechu nad hlavou, a to přitom ještě před lety měl stavební firmu, vydělával 80 tisíc měsíčně, zaměstnával tři lidi, dnes ale nemá nic. „Byl jsem sedmnáct let ženatý, se ženou jsme společně vychovali dvě dcery. Ty jsou dnes dospělé, žijí v Německu, jsem pětinásobným dědečkem. Manželka mi tehdy řekla, zda může jít na diskotéky s kamarádkami, a já neměl důvod jí v tom bránit. Pak jsem se od kamarádů dozvěděl, že mě podvádí. Byt byl psaný na ni, sebral jsem si svých pět švestek, a odešel. V ten moment jsem ani nějak neřešil, co se mnou bude. Chvíli jsem bydlel u bratra v Toužimi. Pak se mě ujala sociální pracovnice z Toužimi paní Mikulová, které jsem hodně vděčný, ta mě nasměrovala do karlovarské Armády spásy,“ vypráví pan Miroslav. Hodně zle mu bylo před rokem, kdy ho na městské tržnici přepadli, okradli a zmlátili. Útočníci mu tehdy zlomili žebra, kotník, následovala operace, po níž má šroub v noze. „Zda jsem někdy skončil přímo na ulici? Ano. Měsíc jsem bydlel pod mostem u Lidlu. Bylo to na podzim. Nechal mě tam bydlet kamarád. Měl jsem tam spacák, postel, byla tam i lednice poháněná na autobaterii a plynový sporák. Přítelkyně kamaráda nám i vařila,“ pokračuje ve vyprávění Miroslav, který se svěřuje, že jeho ženu ani nezajímalo, jak dopadl a nikdy se ho nepokusila kontaktovat. „Doufám, že až budu mít mobil, spojím se opět s dcerami,“ dodává muž, který je ochoten žebrajícím bezdomovcům hodit do klobouku nějakou korunu.

PŘÍBĚH DRUHÝ – NA ULICI ŽIJE DESET LET, 48 DNÍ ABSTINUJE, BEZ DOMOVA JE I JEHO SYN

Z trochu jiného ranku je příběh třiapadesátiletého Josefa Riga. Střechu nad hlavou měl do té doby, co žili jeho rodiče. Práci měl jen příležitostně, přitom se vyučil strojníkem. I on bydlí v azylovém domě. „Mám tři děti, každé s jinou ženou. Nejstaršího syna potkávám každý den tady, je také bez domova. Vede divný způsob života. Dávám mu nějaké peníze,“ prozrazuje Josef, který pět let strávil doslova na ulici. „Bydlel jsem v opuštěných domech, v pivovaru ale ne, tam bych nechtěl být. Byly to prázdné byty bez vody a elektřiny. Jaké to je takto žít? Když se blíží večer, víte, že si musíte obstarat nějaké jídlo, pití a také drogy. Roky jsem byl na perníku, teď už jsem 48 dní čistý. Za den jsem za něj utratil dvě stě korun. Až teď jsem pochopil, že se dá žít i bez něho, cítím se bez něho mnohem lépe. Rád bych proto všem závislým vzkázal, že to mají v hlavě. I když mám takový život, důležité je pro mě nyní v tom vydržet a najít si práci,“ doufá třiapadesátiletý muž.

PŘÍBĚH TŘETÍ – PROVOZNÍ ARMÁDY SPÁSY ODEŠLA Z PRESTIŽNÍ FUNKCE A RADĚJI ZAČALA POMÁHAT

Svůj velký příběh má i sama provozní Armády spásy, která třicet let pracovala v obchodech, poslední roky pak dokonce i jako ředitelka nejmenovaného řetězce. Pak ale přišly zdravotní komplikace a ona se už do obchodu vrátit nechtěla. „Chtěla jsem zaměstnání, které dává smysl, a tak jsem tu. Zatím mi ta práce dobíjí baterky a ještě mě nesemlela. Mým heslem se stalo, že tu nejsme od toho, abychom někoho soudili, ale abychom těm lidem pomohli. Abychom jim ten hnusný život, za nějž mohou dost často jejich rodiče a oni sami, udělali lehčí. Teď, když je taková zima a já vidím doma, jak teploty padají i pod deset stupňů pod nulu, na ně hodně myslím,“ říká Křiváčková, která si ale moc dobře uvědomuje, že tito lidé si raději za peníze obstarají alkohol a drogy než léky a nebo si aby vyřídili občanský průkaz.

„Dost často jde o lidi, které měli už takové rodiče. A jejich děti půjdou zase v jejich stopách. Je to dost o výchově. Pomáhám jedné mladé ženě, která se ráda napije. Má devítiměsíčního chlapečka, jedno dítě už odložila. Ten klučík je tak krásný, chytrý, báječný. Je rád, když na něj mluvím a mě to trhá srdce, protože tuším, že až ta paní přestane brát mateřskou, odloží ho také. Nejraději bych si ho vzala, ale nejde to. A jaký osud potká jeho? Stejný jako jeho matku, která ho už ve čtyřech měsících krmila polévkami z pytlíku, až z toho měl zdravotní problémy,“ líčí provozní Armády spásy.

Karlovarští bezdomovci a Armáda spásy o tvrdé realitě a špetce naděje | Video: Kopecká Jana

Jak dodává, jsou tací, kteří se chtějí mít lépe a chtějí mít práci, která není jen načerno. „Jenomže pokud nemají účet v bance, zaměstnání seženou jen těžko. A protože jde o lidi, kteří mají v rejstříku majetkovou trestnou činnost, práci také nedostanou. To je hrozný paradox, kdyby někoho zabili, tak by takový problém neměli,“ uzavírá.