„V Mariánských Lázních žiji od svého narození v únoru 1931,“ začal své vyprávění pamětník. „Bydleli jsme v železničním domě u závor, otec byl železničář a míval dvě hodiny polední pauzy,“ řekl Václav Větrovský. Vždycky přišel domů na oběd a také si trochu zdřímnout. „Tenkrát v tom horkém září 1938, myslím politicky velice horkém roce, přišel tatínek domů, maminka právě prala prádlo v neckách na valše v kuchyni,“ vrátil se o více jak osmdesát let zpět. „Maminka přerušila práci a chtěla nám prostřít k obědu. Otec ale prohlásil: Na oběd není čas, za dvě hodiny odjíždí poslední vlak z Mariánských Lázní na Plzeň. Za ním jede stroj, který bude trhat koleje, aby zkomplikoval nástup Hitlerovi do pohraničí,“ popsal události dne, kdy musel na několik let opustit město. „Jestli to byla panika, to dodnes nevím. Nicméně výsledek byl ten, že jsme skutečně neobědvali. Výhodou bydlení v železničním domku bylo, že když se železničáři dozvěděli tuto zprávu, přisunuli jeden nákladní železniční vůz, do kterého jsme si mohli rychle nanosit vše, co bylo zapotřebí, s tím, že ten vůz bude také dopraven do Plzně.“ To, co zavládlo, si podle jeho slov neumí dnes nikdo představit. „A v té panice maminka první, co bylo, dala mokré prádlo do tašky a utíkala s ním do nákladního vagonu. Podle otce měl poslední vlak přijet ve 14 hodin. Naložili jsme věci a šli na nástupiště. To bylo úplně plné, vlak přijel se zpožděním, nervozita stoupala.“

Když přijel vlak, byl podle jeho slov také plný, a to lidmi z Chebu a Lázní Kynžvartu. „Nevím, jakým zázrakem se podařilo namačkat lidi z nástupiště do vlaku a ještě cestou přibírat lidi v Plané nebo ve Stříbře,“ řekl Václav Větrovský. Do Plzně dorazili za tmy. „Stejné vlaky dojížděly i z ostatních směrů, tedy z Domažlic nebo z Klatov. Většina lidí neměla kam jít a všichni zůstali na nádraží. Během dvou tří hodin jsme museli zapomenout na slovo hygiena.“ Rodina měla štěstí. „Tetička, tatínkova sestra, bydlela na Petrohradě v Plzni nedaleko nádraží a nemuseli jsme v té hrůze nocovat a druhý den jsme pokračovali k rodičům mé maminky do Olšan.“ Tatínek v Mariánských Lázních zůstal a celá sestava železničářů z Mariánských Lázní byla oficiálně služebně přeložena do Klatov. O jejich rodiny se nikdo nezajímal. Státní dráhy se staraly jen o své zaměstnance, železničáři bydleli v železniční stanici Klatovy a rodiny měli roztroušené podle svých možností.

Jedináček Václav Větrovský se objevil v rozvětvené rodině své maminky, která měla šest sourozenců. „Samozřejmě se tam bydlelo úplně jinak, na počátku k mé velké nelibosti jsme v jedné posteli spali tři. Do školy jsem pak nastoupil do pět kilometrů vzdáleného Pačejova. Kolektiv mě ale nepřijal. Říkali mi dokonce uprchlíku, znělo to velmi urážlivě. Během několika minut jsem ze třídy utekl a vzal jsem to zkratkou lesem. Okamžitě jsem tvrdil, že chci zpátky a do školy budu chodit jen v Mariánských Lázních. Samozřejmě mě nezajímaly žádné politické situace. Chtěl jsem zpět své kamarády. Touha a vyhrožování mi vydržely do konce války. Byl jsem mezi prvními, kteří se vrátili do Mariánských Lázní alespoň na návštěvu už v květnu 1945,“ uzavřel své vyprávění.