Šok, tak bych popsal první okamžiky, kdy jsem se dozvěděl, že z mé bývalé Základní školy J.A.Komenského evakuují stovky dětí. Pocity, jaké jsem měl cestou k celému incidentu, se nedají ani vyjádřit. Člověk přemýšlí, co za hrozné obrázky za chvilku uvidí. Jaké bylo překvapení, když v blízkosti desítek aut s modrými majáky na střeše děti skotačí a předhánějí se v tom, kdo nasbírá více kaštánků. Zvuk toho kamene, který mi spadl ze srdce, byl podle mého slyšet hodně daleko. S úlevou jsem tak začal fotografovat. „Ty mě vyfotíš a já ti dám kaštánek," řekl mi roztomilou dětskou řečí jeden z žáčků. Musel jsem se začít smát, což přilákalo další děti, které si chtěly povídat a fotit. Tím jsme strhli pozornost zasahujících záchranářů, kteří se též neubránili úsměvům. Najednou byla vážná situace ta tam, a nikdo si nepřipouštěl, co by se stalo, pokud by byla situace vážnější. Když jsem jel zpět do redakce, byla má nálada absolutně opačná, než hodinu předtím, kdy jsem s obavami spěchal ke své bývalé škole. Culil jsem se z okýnka auta a zvesela si zpíval. První, co jsem v práci udělal, bylo, že jsem si z kapsy vyndal tři kaštánky a dal si je vedle počítače. A nechám si je tu pěkně dlouho…

(tom)