Tvrdí, že baterky dobíjejí společně v karlovarské kavárně Verona. Zde se scházejí každý pátek od deseti do jedenácti hodin a odcházejí rozesmáté a spokojené. Ty skvělé dámy z Verony to prostě umí rozjet a nejde je ignorovat. Výbuchy smíchu se nesou celou kavárnou. Vtipy, domácnost, zdraví, kultura i politika, to jsou jejich témata při kávě.

„Víte, jaký je rozdíl mezi maďarským a českým oslem? Ten maďarský skončí v klobáse, ten český v parlamentu,“ baví se na účet politiků, pak se už rozezní smích. „Tady je dobře a hlavně veselo, doma je nám občas smutno,“ vysvětlují důvod svých srazů.

„Jak to začalo? Přišla jedna, druhá a tak jsme se daly dohromady. Slavíme společně narozeniny, letos tři z nás oslaví osmdesátku a probereme vše, co nás zajímá. Prostě pátek je náš den. Tady vám zatančíme i kankán na stole, když nás na něj někdo vysadí,“ smějí se.

Zvážní pouze při dotazu na to, co jim ve městě chybí. „Toho by bylo hodně, ale proč město nestaví penziony? Místo toho se učíme na počítačích,“ ironicky konstatují.

„Na seniory město myslí hodně. Uspořádá pro nás jednou za rok koncert zdarma. Politici jsou na nás vůbec hodní. Zrovna včera jsem dala šest set za léky. Ale my si vystačíme. Chodíme cvičit, plavat, jsme členky Svazu postižených civilizačními chorobami, jezdíme na rekondiční pobyty do Stříbrné u Kraslic, tam je to senzační, a snažíme se žít,“ dodává Eva, Jarka i Valika.

„Chodíme i na výlety s klubem Šlapáci. Sem do Verony jezdíme autobusem. Je to ale lepší od té doby, co jsem si koupila nové auto,“ trhnu rameny při odpovědi téměř devadesátileté Vlastimily. „Auto?“ opakuji nevěřícně. „Ano, tamhle ho mám zaparkované,“ se smíchem ukazuje na nové chodítko. To si musela sama zaplatit a ještě na něj obstarat legitimaci ZTP, jinak by ji nepustili do autobusu.

Dámy z Verony se ale nelitují. Raději mají humor, nadsázku a ironii. Loučím se a směji se také. Z kavárny odcházím nabita elánem karlovarských dam, které splín a deprese vyškrtly ze svého slovníku.