Byla zhotovena elektrárnou Franze Roßmeissla, která napájela kožedělnou továrnu a město Horní Slavkov s blízkým okolím, v roce 1910. Protože pochází z období před tzv. elektrifikačním zákonem Republiky Československé, jde o nenormovanou stavbu, která se jinde neopakuje. Je vzácným dokladem historického vývoje rozvodné soustavy vysokého napětí. Informovala o tom Helena Malinová z Národního památkového ústavu v Lokti.

Trafostanice jsou tradičně pevnou součástí elektrické rozvodné sítě v energetickém toku: elektrárna – rozvod vysokého napětí – distribuční trafostanice – rozvod nízkého napětí – spotřebitel. Tato zdánlivě obyčejná stavba v polích u Kfel je výjimečná svou přechodovou formou od plechové kioskové trafostanice, které jsou dnes dochovány pouze dvě, v Kadani a Bílině, po zděné věžové trafostanice, jež se zachovaly v četném množství.

„Jde zřejmě o poslední dochovanou železobetonovou kioskovou trafostanici zařízenou na nenormované vysoké napětí ze soukromé tovární elektrárny Franze Roßmeissla v Horním Slavkově. Právě technický pokrok vedený plošnou elektrifikací spojený s odstavováním a likvidováním malých nevýkonných lokálních elektráren a jejich rozvodných sítí umožnil dochování kfelské kioskové trafostanice stranou obce, která byla v šedesátých letech 20. století funkčně nahrazena novou stožárovou trafostanicí přímo v obci,“ uvedl Jiří Chmelenský, památkář z NPÚ, územního odborného pracoviště v Praze, specialista na tyto technické památky, který na daný objekt upozornil.

Jedná se o jednoduchou přízemní jednoprostorovou železobetonovou stavbu opatřenou sedlovou střechou. Rozvodná deska nízkého napětí byla umístěna ve štítové stěně s trojicí okének, s výložníkem vzdušného vedení nízkého napětí a pro tyto objekty raritním plechovým komínem. Střecha je nad hřebenem opatřena železobetonovou konzolí s šesti porcelánovými izolátory vzdušného vedení vysokého napětí.

Současné prohlášení kfelské trafostanice za kulturní památku je, jak poukazuje Jiří Chmelenský, zatím stále výjimečné. „Technické, respektive infrastrukturální památky jsou doposud mimo systematický zájem památkové péče. Ať jde například o historické obecní a soukromé vodovody se svými často zdobnými vodojemy, čerpacími stanicemi a prameništi, nebo jde právě o výrobu a distribuci elektřiny s rozličnými zděnými trafostanicemi a elektrárnami všech typů. Výroba a distribuce elektřiny prodělala ve 20. století ohromný kvalitativní a kvantitativní rozvoj, v rámci kterého byly památkovou péčí doposud zachyceny a navrženy k památkové ochraně jen ojedinělé objekty elektráren a trafostanic.“.