Kliknutím zvětšíteTěmi jsou relikviář sv. Maura, hodnotná sbírka vín a koňaků z 19. století a v neposlední řadě také architektonicky cenný areál s unikátně dochovaným středověkým hradem.
DIADÉM BYL POVAŽOVÁN ZA ATRAPU
Novodobá historie zapomenutého diadému začíná nalezenými konfiskačními záznamy po druhé světové válce na zámku v Křimicích. Tento zámek poblíž Plzně byl záhy pronajat Škodovým závodům, proto byl veškerý movitý majetek z panství převezen na zestátněný zámek Kozel, kde byl diadém v padesátých letech uchováván v papírové krabici s dalšími cennými předměty ve složce takzvaných cizích státních příslušníků.
Inventární seznamy z počátku šedesátých let, které se o diamantové korunce zmiňují jako o rozlomené čelence z bílého kovu, neznámého původu, vyložené bílými kameny, z nichž tři již chybí, ukazují, že skutečná identita předmětu nebyla plnohodnotně známa.
„Jeho hodnota byla hrubě podhodnocena. Dlouhou dobu se mělo dokonce za to, že se jedná o divadelní atrapu,“ uvedl bečovský kastelán Tomáš Wizovský.
ČELENKA ZAPOMENUTÁ V KŘIMICÍCH
Příběh klenotu se začal psát již ve druhé polovině 19. století, kdy byl diadém vyroben patrně na území dnešního Německa, Rakouska nebo Belgie. Stylizovaná, vysokokarátová diadémová čelenka zhotovená ze žlutého zlata se silnou vrstvou stříbra, osazená v současnosti 540 diamanty, v první polovině 20. století patřila Eleonoře Camille Marii Henriëtte de Beaufort-Spontin.
Tato šlechtična se narodila roku 1891 v Paříži rodičům Marii Melanii, princezně de Ligne-Lamoral, jež pocházela z nejvyšších francouzsko-belgických šlechtických kruhů, a Friedrichu Georgi Beaufort-Spontin, jehož otec Alfred Beaufort-Spontin zakoupil v roce 1838 relikviář sv. Maura. Právě Eleonory otec Friedrich měl k Bečovu silný vztah a od svých patnácti let o zámek pečoval, vybavoval jeho interiéry a často zde také pobýval. A byl to právě on, kdo sem v roce 1889 převezl relikviář sv. Maura.
Značnou část svého dětství a dospívání na Bečově prožila také jeho dcera, majitelka diadému Eleonora. V období po smrti otce (1916) ale odešla do kláštera, z kterého se na Bečov v roce 1927 opět vrátila.
„Nechala si zde postavit rekreační letohrádek v alpském stylu, dnes známý jako vila Komtesa. Je pravděpodobné, že neprovdaná a bezdětná Eleonora často cestovala a pobývala na různých místech v Evropě. Po své matce Marii Melanii de Ligne zdědila nemovitosti v Paříži, kam se po 2. světové válce, kterou přečkala ve Švédsku, také přestěhovala,“ poznamenal Wizovský.
Je pravděpodobné, že Eleonora navštěvovala často také svoji sestru Marii Theresii Ernestine, provdanou za tehdejšího majitele již zmíněného křimického zámku J. Lobkowicze. Vyloučené tedy není ani to, že zde Eleonora čelenku při jedné ze svých návštěv zanechala.
Historické okolnosti, za kterých diamantová korunka měnila majitele, není možné prozatím přesně zrekonstruovat a zůstávají i nadále badatelským zájmem správy bečovského zámku.
SE ŠPERKEM JE SPOJENÝ SILNÝ PŘÍBĚH
Forma diadému vyhovovala životnímu stylu Eleanory. Původně byl uložen v klenotnicky provedené kazetě, kde byl skladován mobilně rozložený na dvě pásové části. V dalších řadách byly uloženy vrcholové klenoty, vždy po osmi kusech.
Specifikem bylo, že některá lůžka, takzvané osazny na vrchní části korunky, byly uzpůsobeny k vyměňování zmiňovaných drahých kamenů. Kdysi ke korunce podle odborníků patřilo zřejmě ještě několik setů klenotů.
Pravděpodobně diamantů, smaragdů, rubínů, safírů a solitérních perel, které si mohla Eleonora podle nálady či charakteru společenské události měnit. Ty se ovšem nedochovaly.
„Cena šperku byla soudním znalcem Vladimírem Koberou ohodnocena na téměř 2 miliony korun, u pohřešovaných setů drahých kamenů z vrcholu se však předpokládá hodnota několikanásobně převyšující cenu samotného dochovaného diadému. Historický význam, síla příběhu vážícího se k Bečovu, jejímu objevení a znovunavrácení však nelze penězi prakticky vyčíslit,“ konstatoval Wizovský.
MAJITELKA SE UŽ KORUNKY NEDOČKALA
Diamantová korunka byla velmi variabilním a nadčasovým kouskem, se kterým mohla šlechtična nejen cestovat, ale hlavně ji jen tak neomrzel. Osobní vztah k tomuto artefaktu dokládá také korespondence, kterou Eleonora prostřednictvím francouzského velvyslanectví v Praze na konci padesátých let vedla.
Vyjádřila zde své přání korunku buďto navrátit, což bylo zamítnuto, nebo alespoň získat možnost dočasného nošení diadému při svém pobytu v tehdejší ČSSR. Odpovědi na toto přání už se bohužel nedočkala. Zemřela v roce 1960 v Paříži.
Na základě zadání bečovského kastelána Tomáše Wizovského a snahy o zdokumentování výjimečného artefaktu vážícího se k historii panství Bečov proběhlo několik místních šetření, která vyústila v získání archivní dokumentace k dané problematice.
Na pátrání a doplnění chybějících informací se podíleli mimo jiné i František Maryška, Ondřej Cink, Vratislav Ryšavý z Národního památkového ústavu a Karel Bobek ze správy státního zámku Kozel. Nově se dané problematice věnuje Eva Česáková, správce sbírek na Bečově.
„Vzpomínám si, jak jsme jednou při nesčetných návštěvách Františka Maryšky na Bečově seděli u stolu v zahradní restauraci a opakovaně probírali, zda může být v Bečově ukrytý ještě nějaký další podklad. Pak jsem zmínil tradovanou historku s korunkou a František s jiskrou v oku řekl, kluci, jděte do toho a dostaňte to zpět na Bečov, je to jako s relikviářem, jen vy už víte, co hledáte,“ dodal Wizovský.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
