Své o tom ví i Anna Heřmánková, která se rozhodla v roce 2012 stát pěstounkou a od roku 2013 prošly jejíma mateřskýma pěstounskýma rukama tři děti. Teď má oddychový čas a čeká, který další zanedbaný drobeček bude potřebovat její náruč.

Více o svém životním poslání a o specifikách přechodné pěstounské péče se dočtete v rozhovoru s první pěstounkou v Karlových Varech Annou.

Proč jste se rozhodla dělat pěstouna?
Dřív jsem chodila do karlovarského kojeneckého ústavu jako dobrovolník. To mi ale nestačilo, chtěla jsem dělat pro ty děti něco víc. Vždy jsem měla ráda děti a to, co jsem do té doby dělala, pro mě bylo zkrátka málo. V téhle fázi prostě nešlo dětem víc pomáhat.

Když jste dozrála k rozhodnutí, že chcete být pěstounka, musela jste podstoupit úřednické martyrium. Kdy se to všechno rozjelo naplno?
V roce 2012 jsem se rozhodla, že chci být pěstounkou. Zašla jsem na magistrát v Karlových Varech a tam mi tehdy paní Krejčová řekla, že brzy projde zákon o pěstounské péči. Mně to bylo jedno, jediným mým cílem bylo pomoci dětem, které to potřebují.

Co všechno jste musela podstoupit, aby o vás vůbec začali uvažovat jako o pěstounovi?
V té době jsem si musela udělat půlroční kurz. Byla jsem první pěstounkou v Karlových Varech. Tehdy jsme museli jezdit na ta školení až na Vysočinu. Tam nás školili odborníci ze Slovenska, kteří měli s pěstounskou péčí mnohem větší zkušenosti než kdokoliv v Čechách. Nikdo z nás, kdo jsme tam tehdy byli, nevěděl, jak to bude vypadat, tak jsme se učili. A tím myslím i úřady. Pro ty to byla taky úplná novinka.

Co bylo potom, když jste měla po kurzu? Co následovalo?
Poté, co jsem zvládla testy, jsem musela čekat na schválení zákona. Všechno to tenkrát bylo úplně jiné, než je to dnes.

Kdy to tedy začalo naostro a vy jste se dočkala prvního dítěte?
V roce 2013 vyšel zákon. Ale i přesto, že jsem byla mezi prvními, tak jsem čekala na své první dítě půl roku.

Jak velké děti dostáváte do sví péče?
Mám vždy už větší děti. Zhruba ve věku patnácti měsíců. Jsou tedy ve věku, kdy už vnímají. Péče o ně je složitější, ale o to hezčí. Vidíte, jak se vám takto velké dítě rozvíjí přímo před očima.

Kolik dětí už jste jako pěstounka odchovala?
Tři děti, které jsem u sebe měla rok, ale i déle.

Jaké bylo vaše první dítě a odkud bylo?
Prvního chlapečka jsem si vyzvedla v Karlových Varech v kojeneckém ústavu. Ze začátku byl agresivní. Co se dalo, to otvíral a bouchl s tím. Neznal, že by si mohl cokoliv otevřít. Taky pořád stál u dveří a chtěl jít ven. To se mu líbilo. Kolikrát jsem nestíhala ani vařit. (smích)

V jakém stavu se k vám děti dostávaly?
Žádné z dětí ve věku patnácti měsíců nechodilo na nočník. A všechny děti se bály vody. Hlavně ten první. Tento strach jsme odbourali až časem. Také často neklidně usínají, tak si je vezmu k sobě a usínají přitulení ke mně a poslouchají, jak mi bije srdce. To je uklidňuje.

Co všechno s dětmi děláte, když už se u vás zabydlí a zvyknou si na nový domov?
Mám jednu osvědčenou metodu. Vymazlit, vymazlit, vymazlit. Oni sami pak dají znát, že se nechtějí tak často mazlit. To bývá ve chvíli, kdy získají jistotu, a pak chodí sami, když chtějí. Díky tomu předávám pak děti bez traumat. Taky se s nimi učím. Ale jen základy, jako je vstávání, mytí zoubků, jak se správně jí a také to, že když si hrají, tak pak po sobě musí uklidit. Chodíme ven a po obědě se jde spinkat. Také jim čtu a říkám barvy nebo zvířátka.

Má výchova dětí v pěstounské péči nějaká zvláštní specifika?
Ve výchově takových dětí musí být důslednost. Nic se nemění, díky tomu získávají důvěru.

Jak to vypadá v praxi?
Oni dokážou roztahat hračky po celém bytě. Já je nechám. Chci, aby byli kreativní, ale nakonec si to po sobě stejně musí uklidit. Po čase začnou kramařit jen v pokojíčku. Na každé dítě si vždycky najdu fintičku, co na ně funguje. A oni zase potřebují vědět, že mají nějakou povinnost. Do třech let umí úplně všechno. A postupem času, když se rozkoukají, začnou řádit čím dál víc, stejně jako ostatní děti.

Jak k vám děti přicházejí?
Všechny jsou vždycky hrozně hladový a vyprahlý. Já je pak vykrmím, oni přiberou, ale pak to zase rychle zhubnou.

Jaké byly ostatní dvě děti?
Ten první byl vztekloun. Pak jsem měla holčičku. Ta byla v kojeňáku jen měsíc. Ale i v patnácti měsících byla stále na mléku a kašičkách. Spala, kde ji napadlo a kdy ji napadlo. Dlouho nám trvalo, než se naučila, že se spí večer. Byl roztomilá a moc hodná. Chtěla mi hodně pomáhat. Byla to malá pomocnice s vařením a vším ostatním. Třetí byl zase chlapeček. Ten byl hrozně poničenej. Našli ho ve sklepě. Když jsem si pro něho šla, tak vůbec nebrečel, jenom se mu valily slzičky. Doma si stoupl a jen tak stál, tak jsme na sebe koukali. Když jsme spolu pak někam šli, tak vždycky chodil do sklepa. Trvalo to půl roku, než jsme to spolu odbourali. Dlouho nevěřil ani mně. On byl dítě, které jsem skutečně vymazlila. Po čase věřil jenom mně. To byl problém. Potřebovala jsem, aby si zvykl i na ostatní, ale on zkrátka nevěřil lidem. Když jsme začali i tohle odbourávat, chodil hodně do rohů a hledal mě jako svou jistotu. Nakonec se i tohle zlomilo, protože si chtěl hrát s ostatními dětmi. Ty k nám chodily na návštěvu a díky tomu to bylo dobrý. Dokonce i v parku si hrál s dětmi.

Jak jste předávala děti jejich novým rodičům? Byl někdy nějaký problém?
Vždycky když jsem je předávala, tak byli zvyklí na lidi. Nikdy jsem neměla problém při předávání. První chlapeček šel až na Vysočinu. Byl úplně v pohodě. A s maminkou holčičky jsme v kontaktu dodnes. Staly se z nás kamarádky. Holčička nakonec ani nevěděla, že odešla. Dodnes ji občas pohlídám. Ale ten poslední šel do vesničky. To jsem špatně nesla hlavně já. On je tam ale spokojený. Všechno tam dělá sám. Je to velice šikovný chlapec, na kterém nejsou vidět žádná traumata.

Jaký je váš recept na pomoc dětem s pohnutým osudem?
Mazlení, láska a hodně se dětem věnovat. Také je důležité je chválit. Pořád, za každou blbost je chválit. Vždycky si tleskáme, a když je u nás návštěva, tak i ta tleská. Chválit a chválit, to oni strašně potřebují. Chválit je, aby věděli, jak jsou šikovní.

Jaké jsou vaše pocity, když si dítě vypipláte a pak ho předáte novým rodičům?
Když jde k rodičům, tak jsem šťastná jako blecha. Se všemi dětmi jsem ve styku. Rodiče toho prvního mi posílají fotky a malou vidím jednou týdně. K tomu poslednímu začnu chodit, až na mě zapomene, abych byla cizí teta. Je moc krásný vidět ty děti, jak jsou úplně jiné. Zdravé, zlobivé děti. (smích)

Měla jste někdy nějaké problémy s čekáním na dítě?
Moje děti se hledají. Vyrůstají někde hodně špatně. Pro tyhle případy musí mít člověk hodně zkušeností. Čekat déle než rok je normální. Problém u nás je, že na tak malou zemi máme hrozně moc dětských domovů. A tam rostou vyhaslé děti, které by měly být v náhradních rodinách.

V jaké fázi teď jste? Máte dítě, nebo na něj čekáte?
Teď čekám. Ale myslím si, že zase dostanu větší děťátko.

Jaký je rozdíl v tom, mít vlastní dítě, nebo dítě někoho jiného?
O takové dítě máte větší starost. Naše děti jsme vychovávali víc sportovně. Teď jsme starší a vidíme všechno úplně jinak.