Už když jsem mířil do útulku Pavlínčina fauna u Sokolova, věděl jsem, že práce mezi zvířaty je posláním. Není pro každého, jen pro vyvolené, kteří si němou tvář zamilovali na celý život. Dnešním průvodcem mi bude majitel útulku David Hrbáček. Ten dokáže o zvířatech zasvěceně mluvit hodiny a přitom nenudí. Vypráví jejich pohnuté příběhy a vysvětluje, co je potřeba dělat, aby se u něj zvířata cítila v pohodě.
Sám se nabídl, že mě do útulku zaveze. Domov pro psy a kočky totiž sídlí v lesích, daleko od ruchu města, a v zimě tam vede zasněžená hrbolatá cesta. Na místo spolujezdce jsem usedl i kvůli tomu, že nás čeká hlavní úkol dne – zavézt velkého knírače na stříhání. Dobře, to může být zajímavé.

Už před branou útulku je mi jasné, že jsme tu správně. Za plotem poskakoval německý ovčák – černý hlídač Jack. Vypadal jako z pekla, a dokonce se tak i tvářil. Stačilo však pár povelů a po boku pána zkrotl. „Je to bývalý služební pes z věznice. Bohužel má špatný kloub a operace s doléčením by stála kolem sta tisíc korun. To jsou velké peníze, na to nemám. U mě má ale pohyb a myslím si, že mu to trochu pomáhá. Zatím se drží, je to pašák,“ prohodil pár slov Hrbáček.
Jack utichl. Smečka v kotcích se ale teprve dostávala do varu. Věděla o nás a dávala to patřičně najevo. Kromě psů nás spokojeným chrochtáním vítá i párek pěkně vypasených prasat.
Když procházím uličkou mezi kotci, psi neustále štěkají. Tedy většina. Ti starší jen klidně vyčkávají, co se bude dít.

Vyběhnou jak utržení ze řetězu

Nyní přichází první povinnost. Bereme do výběhu vybranou skupinku psů, aby se mohli proběhnout. Jsou doslova jak utržení ze řetězu – běhají kolem jako čerti a divoce čmuchají ve sněhu. Chvíli jim dělám společnost. „To je pro ně ze všeho nejdůležitější, pohyb. Nechám je tady třeba tři hodiny a pak vypustím další partu. Někdo by si mohl myslet, že když je pohromadě tolik psů, tak se budou prát. To se ale stává jen výjimečně. Spíše se k sobě chovají jako kamarádi,“ prohlásil Hrbáček.

Začínám chápat, že své svěřence skutečně zná. Dokáže rozeznat jejich povahu, vycítit, co je trápí a po čem touží. Dobrý odhad ostatně nutně potřebuje i při prvním kontaktu se psem. Zvláště, když ho odchytává. „Poznám, jestli bude kousat, nebo se nechá normálně chytit. Je to patrné na jeho těle, jak se pohybuje a chová. Nic nenechávám náhodě a jsem vždy připravený na možný útok,“ říká ze své zkušenosti Hrbáček.
Nyní je na čase vyzvednout zarostlého knírače Johnnyho. Má dlouhou černou srst, která už od pohledu potřebuje péči psího kadeřníka. Navíc o něj projevila zájem jedna paní ze Semil. Přijede si pro něj, až trochu sleze sníh. To je důvod, proč musí Johnny projít očistou. Psa nakládáme do auta. Tam je pro něj připravený přepravní kotec. Chlupáč se v něm rychle uvelebí a můžeme jet – směr Krásno.

Ještě než mi Hrbáček podal psí vodítko, upozornil mě, že Johnny je pomalejší, ale může i kousnout. A to když ho poleká nějaký rychlý pohyb. Jsem tedy opatrný a vedu ho s citem. Zdá se, že se mnou nemá žádné větší problémy, i když přichází do neznámého prostředí. V Krásně si psa přebírá psí kadeřnice Iva Simoněnková. Nejdříve ho čeká koupel ve vaně. „No, je pořádně zacuchaný, jen co je pravda. Stříhání bude trvat několik hodin. Někdy i tři nebo čtyři, to je různé,“ zvolala z koupelny Simoněnková. Johnnymu teče voda po hlavě a drží. Když bude poslušný, dostane piškot.

Nejde jen o krmení

Práce v útulku není jen o krmení a venčení svěřených zvířat. Je to spousta vyřizování okolo. „Musíme zajet za starostkou Bečova nad Teplou a dát jí fakturu za odchyceného psa. Rád bych s ním také prohodil pár slov,“ oznámil mi Hrbáček.

Nejdříve se ale ještě zastavujeme na radnici v Krásně. Věčný zastánce zvířat tam zkouší domluvit prohrnutí zasněžené cesty v sousední Dolní Hluboké. „Je tam potřeba vyzvednout ovce. Autem se tam však nedá normálně zajet. To zvládne jenom traktor,“ přesvědčuje Hrbáček úředníky. O stejném problému mluví i před starostkou Bečova nad Teplou Olgou Halákovou. I ta se snaží komplikaci řešit a odkazuje Hrbáčka na člověka, který by to mohl zařídit.
Pak dojde řeč na další spolupráci. „S útulkem máme dobré zkušenosti. Pan Hrbáček nám tu již pomohl vyřešit problém s kočkami. Věřím, že se na něj budeme moci obrátit i v budoucnu,“ řekla s úsměvem Haláková. „Tehdy volali, že se tu přemnožily kočky. Tak jsem přijel a zvířata vykastroval. A bylo po potížích,“ doplnil příběh Hrbáček.

Co říci závěrem? Smekám před člověkem, co má tolik snahy pomáhat opuštěným zvířatům. S tím se už musel narodit, něco podobného se nikdo nemůže jen tak naučit.