V návaznosti na vernisáž o předlistopadových karlovarských dějinách v muzeu jsme se zeptali Jiřího Kotka:

Kdy jste poprvé s přáteli předstoupili před hlavní poštu a přednesli zformulované požadavky? Kdo se zúčastnil prvního setkání?

Asi je již chronicky známé, že demonstrovat se Varech začalo bezprostředně po výbušném víkendu v Praze, tedy v pondělí od šestnácti hodin, což se stalo na dlouhé dny pravidelnou každodenní tradicí. Sešlo se zde asi tak třicet lidí, další se zastavovali. V mlze vzpomínání si vedle Honzy Horníka a Leona Havlíčka vzpomínám na Hybešovy, kluky z Božáku, Pepu Rohošku a Zdenka Kučeru, Jirku Fuchse a dál si nejsem jistý, jo, a matinka mě šla hlídat . V úterý se snesl z hor Jindra Konečný, Milan Linhart a přijeli první studenti z ČVUT, stavaři, kteří sdělovali zážitky z Prahy, Míra Černý, Míša Bečková, Zuzana Glükseliková … a dál už to byla lavina a bohužel se mi řada těch vzácných lidí ztratila v labyrintu kůry mozkové. Vedle bezprostředních autentických svědectví o dění v Praze se hned od prvního dne proneslo zásadní prohlášení s požadavky, které jsme dali s Honzou Horníkem cestou z Prahy dohromady a pak jsme jej denně opakovali. Byly to nejodvážnější požadavky, které byly v té době v republice vzneseny, ve kterých zaznělo zrušení vedoucí úlohy strany a požadavek nové ústavy!

Historik Jan Nedvěd popsal v knize Cesta ke svobodě události listopadu 1989 v Karlových Varech. Vy jste na knize spolupracoval.

Tak trochu. Při jednom z výročí, když na gymnáziu vystoupil tehdejší primátor Josef Pavel, aby studentům povídal o revoluci 17. listopadu, doráželi na mě pobouření bývalí aktivisté OF, že to tak nemůžeme nechat. Proto jsem začal pořádat u pošty tradiční zapalování svíčky a setkání pamětníků. Proto jsem také při 15. výročí naléhal na Jiřího Klsáka, aby s kolegy z muzea zdokumentovali tuto část karlovarských dějin. Věděl jsem, že ani kronika města nezachytila věrně dění těch dní a byla cenzurována. První se toho ujal student Radek Holub, který mě tehdy oslovil, že má zájem zpracovat téma listopad ´89 v Karlových Varech do své diplomové práce. Na něj pak navázal mladý historik z Klsákovy líhně Jan Nedvěd … a kniha je na světě!

Jak vlastně a kdy vzniklo v Karlových Varech Občanské fórum? Kdo stál u jeho zrodu?

OF tady u nás vzniklo ze záměrného chaosu, který nebyl pro tehdejší bezpečnost a fízly identifikovatelný a uchopitelný. Denně se měnili řečníci, noví a noví lidé vystupovali na demonstracích, to bylo to pravé Občanské fórum. Krásní lidé ze škol, továren a různých profesí. Byli to lidé, kteří měli oporu ve svých prostředích a vystupovali jménem svých týmů a skupin. Ti se stávali přirozenými mluvčími. Byla to euforie lidské vzájemnosti. Potřeba jakési institucionalizace OF vyplynula až následně, asi s desetidenním zpožděním. To jsme začínali tlačit na pilu, na národní výbor, a toto byl první krok k rozbití Národní fronty. Také jsme jednali s OF v Praze, tam se stávalo, že se za OF někdo vydával, aby se napojil. Formální karlovarské OF vzniklo na sekretariátu strany socialistické ve Svahové ulici a vedle nich jsme přizvali další oficiální hráče Národní fronty – stranu lidovou, svazáky, umělce. Jindra a já jsme se zde stali oficiálními mluvčími.

Vy sám jste objížděl tehdejší poslance Federálního shromáždění a hovořil s komunistickými poslanci, aby na tuto funkci rezignovali. Koho jste oslovil? Jak reagovali? Podařilo se je přesvědčit, aby odstoupili?

Protože jsem se do revoluce vrhnul po hlavě a dělal ji naplno, přestal jsem chodit do práce, měl jsem čas rozmýšlet dílčí kroky, předkládat je na ulici davu ke schválení a pak je také dotahovat. Přesně tak to mohlo vyjít v případě uvolnění mandátů starých poslanců ČNR a FS. Všechny jsem pozval na veřejný mítink do Velkého sálu v Thermalu. Přišla jediná statečná poslankyně, tehdejší soudružka Aranka Ročňáková, dělnice z porcelánky. Bylo mi jí až líto, když odolávala tlaku, který jsme na ni před volbou prezidenta Václava Havla na pódiu před zaplněným sálem s Ivanem Vrzalem vyvíjeli. Ona se držela svého a dokola opakovala, že bude volit referendum. V návaznosti na zbabělost těch ostatních jsme na ně začali tlačit – přímo i zprostředkovaně. Vzpomínám, že jeden generál byl v Berlíně, druhý se zašil do vojenské nemocnice, kam se za ním v lednu vydal Radan Večerka. Byli jsme úspěšní a byli jsme jediný okres v republice, ve kterém všichni jeho poslanci složili mandáty! Našich sto procent vylepšilo celostátní průměr.

Kdo byl místo nich kooptován, kdo je v tehdejším Federálním shromáždění nahradil? Údajně se tehdy vyměnilo dvacet procent poslanců.

Samozřejmě místo do FS získal Jindra Konečný. Vzpomínám si, že přijeli naše plody sklízet Sokolováci a domáhali se mandátu pro Jana Hadravu. Do obou poslaneckých komor jsme to umožnili lidem z KC OF z Prahy, Radimovi Paloušovi a Ivanovi Fišerovi, ještě si vybavuji tuším pana „Šuchmana(?)“ z Ostrova, pikolíka z Puppu, kterého prosazoval pan Jankovský z ostrovského kulturáku.

Vraťme se i k době, kdy v Karlových Varech byla posádka Československé armády. Kdy vojáci odešli a jakými argumenty jste tehdejší vládu přesvědčili, že jejich místo v lázních je poněkud diskutabilní?

Toto téma nešlo bezprostředně naším lokálním OF a proběhlo již v klidu svobodné republiky. Registroval jsem, že tehdejší ministr obrany Vacek byl z Karlových Varů a v armádě obecně proběhla restrukturalizace ozbrojených sil, soustředěných tehdy na západní hranici. Vybavuji si argumenty, které se nesly, že jsme za demarkační čárou, a vojenská divize u západních, tedy demokratických hranic je zbytečná. A také nesmyslnost střelnice v lázeňském městě…z té pak byl jeden z prvních polistopadových tunelů, protože si ty jenišovské pozemky ulili sami vojáci do svého majetku.

Přestože lidé, kteří byli u pádu bývalého režimu, se netají tím, že už jim téměř došly ideály, svobody si velmi cení. Je to i váš postoj?

Ne, mně ideály nedocházejí, já permanentně věřím, že většina lidí je slušných, a pro ně mi stojí za to žít. Proto se snažím ty dobyté střípky, směřující ke svobodné a slušné společnosti, držet nad bahnem dnešních loupežnických koalic.

Svoboda slova byla požadavkem změn ve společnosti. Máme ji?

Nic není černobílé, ale zodpovědně musím říci, že tuto svobodu máme. Mohu veřejně mluvit, psát, … občas se to objeví v médiích, dokonce i v televizi. A když je mi to málo, třeba když mi v textech škrtají, nebo názory vůbec neotisknou, mohu vydávat vlastní noviny – tištěné (v 90. letech HLUK) nebo na internetu, jako třeba současný web našich opozičních aktivit radnicnilisty.cz. Ale vnímám, že málokdo umí překonat svůj strach a tuto svobodu pozitivně využít, nebo se o ni i poprat. Ona je k ní totiž třeba i odvaha, ale také odpovědnost a s tím se ještě dost lidí nenaučilo zacházet.

Co se z těch dob nepodařilo prosadit? Má ještě smysl upozorňovat na nepravosti ve společnosti?

Podle mého názoru jsou základní systémové parametry nastaveny snad správně. Skřípou v nich lidé. Funkcionáři si opět myslí, že jsou něco více - kradou, zpronevěřují, tunelují, přihrávají si zakázky a jiné výhody z veřejných statků a jsou přesvědčeni, že je to normální a zákony jsou jen pro obyčejné lidi. Mnozí úředníci, policisté a státní zástupci to s nimi také hrají. Když se k tomu přidá servilita těch, kterým nechají občas olíznout kost svého lupu, a navíc lhostejnost a apatie nás ostatních, pak skončíme všichni – zejména zítra naše děti – zamotaní do mafiánských a korupčních pavučin. Dostat se z nich za pár let už bude mnohem těžší a bolestnější. V tomto prostředí se pak k moci opět dostávají neschopní a morálně zkroucení lidé. Za sebe říkám, že smysl života v takové společnosti mi uniká, a proto ho vyvažuji svým nasazením.

Platí stále to, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?

Nevěřím v množení majetku, tunely, vydrbávání jednoho s druhým, vždyť ve falši a útlaku se nedá žít. To přece bude plodit jen nekonečný řetěz doplněný násilím. Jsem přesvědčen, že pouze čisté vztahy, pravdy a lásky udrží lidstvo na Zemi. To je má víra a přesvědčení. Zbytek svých dní a aktivit přehodnotím, jedině když uvidím, že se mýlím.