Je až smutné, kolikrát za den vás někdo zastaví s žádostí o nějaký finanční příspěvek. Hned na drogy, pak na děti v Africe nebo na nevidomé a podobně. Chápu, že tito lidé potřebují finanční pomoc a rád, pokud zrovna něco mám, tak přispěji (naposled včera), ale opravdu nemůžu říct, že by mě bavilo jít stometrovou trasu půl hodiny, protože na každém kroku někdo chce peníze. Ještě více mě ničí nejrůznější prodavači ´ničeho´. Ať už kvalitních francouzských! parfémů, knih a dalších věcí. Myslím, že nejsem z tohoto věčného otravování znechucen sám, protože obecně v lidech stoupá nedůvěra a nevraživost vůči pouličním prodavačům a výběrčím na bohulibé účely. Do toho se přidají petičníci, žebráci, co chtějí cigaretu, a další. Říkám si, kdyby mě tak často oslovovaly dlouhonohé slečny, tak bych to bral, ale takto je to spíš otravování. Nedávno jsem potřeboval vědět, kolik je hodin. Oslovil jsem staršího pána. Než jsem to dořekl, řval – nemám peníze, nic nechci atd…