Je to podivný týden a podivný předvánoční čas. Ze Zlaté neděle se po zprávě o úmrtí bývalého prezidenta Václava Havla stala neděle černá a místo nakupování dárků a ladění se na nejkrásnější svátky v roce národ posmutněl. Svíce, které neodmyslitelně k Vánocům patří, tentokrát plály za vzpomínku na skvělého člověka, spisovatele, myslitele a bojovníka za lidská práva. Ve středu už byl smutek oficiální a lítat po obchodech a konzumně se vyžívat mi přišlo tak trochu nepatřičné. Vlastně naprosto pitomé mi to připadá doteď. Stejně jako některé vzpomínky lidí, kteří v oněch listopadových časech čekali, jak to vlastně dopadne a zda z Havla bude znovu nepřítel státu. Stal se jeho hlavou. A právě tito zvláštní lidé, kteří tak nějak postrádají zpětnou vazbu, nyní Havla staví na piedestal a jejich slova znovu postrádají originalitu a hlavně upřímnost. Naopak přetékají farizejstvím. Přesto si myslím, že nás Václav Havel svým odchodem velmi taktně donutil zapřemýšlet o tom, kdo a co jsme a jak jsme se znovu nabytou svobodou naložili. Demokracii bereme jako samozřejmost. Což může ocenit poslanec za KSČM Pavel Hojda, který odmítl vzdát Václavu Havlovi hold. Má na to v této naší nové republice plné právo. Kdybychom my kdysi nevzdali hold zemřelému Leonidu Brežněvovi, rovnou jsme mohli škrtnout svou budoucnost a chystat se do vězení. Tak to je ta svoboda. Rozhodnout se podle svého svědomí a nebýt za to stíhán. Václave Havle, díky.