Jedenatřicetiletá původně Karlovaračka Veronika Krausová už nějakou dobu působila v Brně, kde vedla veganskou restauraci. Během posledních let přilnula k východním filozofiím, je instruktorkou jógy, díky níž navštívila i Indii. Mladá žena, která o sobě říká, že je stoupencem stylu biohacking, šla ve svém životním postoji ještě dále a v listopadu odcestovala se svým přítelem do Ugandy. Doma v České republice se takřka všeho vzdala, aby mohla v chudé zemi pomáhat těm nejpotřebnějším, sirotkům.

"Pracujeme tu pro českou obecně prospěšnou společnost. Jmenuje se Bwindi Orphans, která byla založená už v roce 2003 s cílem pomoci sirotkům z Bwindi," říká Veronika. Bwindi je region v jihozápadní Ugandě, jde o nedotčený deštný prales, kde se nachází národní park, který je jedním z několika posledních útočišť goril horských na světě.

Veronika zde není jen kvůli sirotkům, ale zároveň pomáhá i sdružené společnosti Bwindi coffee s exportem kávy do českých pražíren. Děti jsou ale hlavním smyslem jejich ugandské návštěvy. "12. únoru to už budou tři měsíce, co jsme tady. V tento den nám končí také vízum. To si budeme chtít prodloužit. Vypadá to na další dva až tři měsíce. Vrátit se domů určitě chci a zřejmě to bude tak, že se sem budeme pravidelně vracet. Ještě bychom tady potřebovali minimálně dva měsíce zůstat a naše další působení zde bude záležet na tom, jak to bude nutné," začíná ve svém vyprávění Karlovaračka.

Zhruba patnáct vzrostlých stromů vítr shodil na silnici u Branišova u Teplé.
Silnice je stále neprůjezdná kvůli stromům. Odklízí je dvacet mnichů

Společnost Bwindi Orphans pomáhá v Ugandě už 20 let a ve svém úsilí je odkázána jen na dary sponzorů. Právě v této oblasti, kde je vidět chudobu na každém kroku, žije totiž mnoho opuštěných dětí. "Proč tu lidé umírají? Může za to několik faktorů. Je to zdejší vlhké podnebí. Na vlastní oči jsme viděli, v čem tu lidé bydlí, jak jsou vlhká jejich obydlí, která se postupně rozpadají, hnijí. S tím souvisí jejich špatný zdravotní stav, lidé tu bývají hodně nemocní a když se dostanou do nemocnice, příliš jim tam nepomůžou. Není nic neobvyklého, že tam člověka přivezou s mrtvicí, z nemocnice ho ale pošlou obratem domů. A velkým problémem je hygiena. Co je znepokojivé, je vysoké procento nakažených HIV," vypráví Veronika.

HIV pozitivní jsou i těhotné ženy. Zdejší lidé se s tím naučili žít, a tak podle Karlovaračky ženy i vědí, co mají dělat pro to, aby se nenarozené dítě od nich nenakazilo. "Potkala jsem se tu s mladičkou Susan. Bez manžela vychovává syna, našla si práci v nemocnici a denně je v kontaktu s desítkami lidí, jako je ona. Byla první HIV pozitivní, co jsem tu potkala. Vůbec mi to nedošlo. Nedošlo mi, že jsem na místě, kde je to tak běžné. Děti se tu rodí a nemají na výběr," pokračuje Veronika.

Bwindi Orphans platí místním sirotkům školu. Od sponzorů pak dostává peníze zpět. Úkolem Veroniky a jejího přítele je právě kontakt s místními rodinami. "Každá rodina, která je na tom jen trochu lépe, má nějaké dítě adoptované. Tak to tu chodí a přiznám se, že mě to samotnou překvapilo. Teď jsme akorát sháněli peníze pro pět rodin, kterým se rozpadá dům," vysvětluje.

Ilustrační foto.
Krajští zastupitelé se pohádali kvůli soudu

I když je bída, chudoba všude, místní jsou vděčni za každou drobnost. Svůj těžký život berou normálně. "Lidé jsou zde nesmírně hodní. A děti? Ty jsou spontánní, šťastné. Nemají žádné hračky, stačí jim klacek, prázdná pet lahev, přesto si s tím vyhrají. Stále vidím holčičku, která drží v ruce jen hlavu od panenky, nemá ani tvář, na hlavě tři vlasy, a ona ji češe a je na ní vidět, jak moc si této maličkosti váží. Doma se mě ptali, co tady děti dostávají k Vánocům. Já jim odpověděla, že to nejsou hračky, ale jídlo, třeba pět kilogramů fazolí. Tady si lidé na nic nestěžují a o tom, že jim zamáváte, promluvíte na ně jejich jazykem, si budou povídat celý den, jaký to je pro ně zážitek. Jejich životy jsou těžké. Nejmladší spí na rohoži, protože matrace pro něho není, a nemá ani přikrývku," líčí život v Ugandě mladá Češka.

Místní lidé se živí, jak to jde. Chudí mívají jen malé políčko a za peníze chodí pracovat na pole těch movitějších, kam posílají i své děti. Ženy si často vydělávají ručními pracemi, třeba šitím. Kdekdo tu má menší stánek, chatrč, kde prodává. "Nejhůř jsou na tom ti, kteří nemají žádnou půdu a bývají často odkázáni na to, co prodají. Jsou tu také kuchaři a turističtí průvodci. Ten, kdo je na tom trochu lépe, má auto. Muži mívají motorky a živí se tím, že převážejí lidi," vysvětluje Karlovaračka.

Sama si je dobře vědoma velkého rozdílu mezi naší a zdejší společností a stylem života. "Někdy si říkám, že to, co vidím, v čem tu žijí, je fakt šílené, ale oni to tak nevnímají. Má to i své výhody, mají mnohem víc času na rodinu. Nejsou tu jen ošklivé věci, dějí se tu i velmi pěkné. A je tu spousta krásy. Díky tomu, že jsem tady, mohla jsem vidět krásnou krajinu, viděla jsem gorilu horskou ve volné přírodě. To jsou výjimečné zážitky. Uganda je krásná země. Překvapilo mě i, jak sponzorství dokáže lidi měnit," dodává mladá Češka.