Druhá část

Cestování po Súdánu není až tak volné, hlavní trasa Wadi Halfa – Chartúm - Gallabat je bez problémů, ovšem k vybočení z této trasy je třeba povolení, o které je nutno si zažádat v Chartúmu.

Tak jsme učinili i my. Pro tentokrát jsme vynechali návštěvu pouštních neobydlených panenských oáz, jednak naše expediční auto bylo pro takový výlet přetíženo a času také nebylo moc. Víza jsme měli jen na jeden měsíc. Pro Dárfúr jsme povolení nedostali vůbec. Vysvětlení? Nebylo možné nám zajistit bezpečné cestování v této oblasti, kde stále přetrvávají nepokoje.

Právě Abdelsalam a Taha nám návštěvu ani nedoporučovali pro trvající nepokoje nejen mezi jednotlivými kmeny kvůli nedostatku vody a půdy pro dobytek, ale také mezi povstaleckými skupinami a vlastní súdánskou vládou a vládními milicemi.

Nejčernější z černých

Tak se pojedeme podívat mezi nejčernější z černých, do oblasti, kde 22 let trvala občanská válka mezi muslimským severem a převážně animistickým a křesťanským jihem. Vyjednali jsme si povolení na jih a na východ. Arabská vláda v čele s prezidentem Bašírem a arabská část obyvatelstva Súdánu nechtějí a neakceptují svou druhou polovinu národa. Odpírají jim práva a snaží se je jakýmkoliv způsobem vymýtit ze své společnosti i přesto, že Arabové nejsou původními, a tedy i oprávněnými obyvateli této oblasti. Dopouštějí se vyvražďování pro ně nežádoucích kmenů, po dlouhou dobu je utlačovali, v čemž i přes nátlak OSN k zastavení vraždění a sepsání „křehké“ mírové dohody nadále pokračují. Lidé žijí v obavách a strachu, že se zlé časy brzy vrátí, napětí mezi jednotlivými kmeny vzrůstá a následně vzrůstá i násilí mezi jednotlivými kmeny. Organizace na pomoc se mezi místními nepohybují, což obyvatelům nedokazuje, že by o ně měl někdo zájem, že by někdo měl zájem pomoci této oblasti. Jako by se na tuto část světa zapomnělo…

Všichni se staráme o Etiopii, Haiti a jiné země, které by si měly po takové době dotování pomoci samy. Ale co právě lidé z jižního Súdánu? Také mají právo na klidný život bez násilí a hladu. Nebo snad mají zájem o vyklizení ropných zdrojů v jižním Súdánu i ostatní části světa?

Cílem bylo Kadúglí

Náš súdánský kamarád Taha je skvělý organizátor a posvětil nám celou cestu až do samotného cíle. Odkázal nás na svého přítele Hafize, který pracuje na základně v Jižním Kordofanu, v oblasti pohoří Nuba, s nejvyšším vrcholkem 910 m a rozlohou 40 × 140 km, na pomyslné hranici mezi jižním a severním Súdánem. Cílem bylo Kadúglí – hlavní město Jižního Kordofanu, kde spolu celkem v klidu žije několik kmenů a etnických skupin.

Je pondělí, 29. Muharram 1430. Příjezd do města byl zvláštní, tedy zvláštní byl ten pocit, který nás naplňoval s blížící se zvyšující populací. Nervozita, očekávání a asi trochu i strach byly ale přebity zvědavostí a poznáváním. Poskočili jsme zpět do roku 1430, horkého nedělního dopoledne. Lidé nevěřícně pozorovali naše auto, pomalu roztávali, usmívali se a mávali.

Městečko působilo poklidně, hlavní silnice asfaltovaná, prašné ulice plné nejen mladých lidí, ženy oděny do barevného tradičního oblečení tobe, což je dlouhý pruh látky omotaný okolo těla jako sukně, přehozený přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů a bez stresu se pohybují po ulicích, stejně jako muži odění buď do běžného, mnozí i elegantního evropského oblečení či pro arabské státy typických galabií „Jellabiya” – bílý dlouhý volný dres. Bez obav mezi sebou diskutovali či poseděli u kávy u tzv. kávové lady, kterých na okrajích silnic se svým malým stolkem, malinkým grilem s dřevěným uhlím a s čaji, kávou a spoustou koření sedí mnoho. Horký vzduch provoněla káva, smažené ryby „nilský okoun“ se šatou, „pikantní směs arašídové pasty, šťávy z citronu a rozdrceného čili“ a různého koření. Takové lákavé vůně se linuly z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepaly veškeré zbylé známky strachu.

Andrea Kaucká, René Bauer