Je to nezapomenutelný den, den 21. srpen 1968. Svým způsobem to byl pro mne ten nejšťastnější den, ale pro celou společnost byl tragédií.

Abych objasnila v čem spočívalo to štěstí, bylo to stěhování do nového bytu, který byl pro nás tím nejlepším svatebním dárkem, neboť jsme v té době byli jedenapůl měsíce novomanželé a do té doby jsme každý bydlel u rodičů. Stěhování proběhlo v odpoledních hodinách dne 20. srpna 1968 a stěhovali jsme se z Karlových Varů do Staré Role, kde v té době byla velká výstavba panelových domů. My jsme s mužem celý ten večer pokládali koberce, rozestavovali nábytek, věšeli záclony a uklízeli vše, co se stěhováním souvisí. Radiopříjimač jsme si nepustili, neboť jsme byli zabraní do naší činnosti a než jsme vše uspořádali, bylo dost po půlnoci a druhý den byl pracovní, tak jsme šli spát — akorát jsem si všimla, že nad námi stále létají helikoptéry a když jsem to řekla muži, tak ten prohlásil, no zelení nemají co dělat a hrají si stále na válku.

Ani netušil, jak byl tímto výrokem blízko pravdy.

Tudíž první probuzení do 21. srpna 1968 bylo velice krásné, ale jen do té chvíle než jsem přišla do práce a tam jsem spatřila plnou kancelář svých spolupracovnic a spolupracovníků, kteří tam zachmuřeně seděli, některé ženy i slzely a můj šťastný výraz mi hned ztuhl. Nevěděla jsem vůbec o obsazení našeho území cizími vojsky, vojsky Varšavské smlouvy. Byl to pro mne šok, krásný a šťastný pocit z nového bytu úplně pominul. Ten den i dny další nebyly pro obyčejné lidi vůbec šťastnými dny, obzvláště, když jsme viděli po celých Karlových Varech jezdit tanky.

V Tuhnicích, kde byl most jen pro osobní automobily, tak ten se prolomil pod dvěma tanky. Když jsme se s mužem na to šli podívat, tak ty tanky byly z poloviny ve vodě a na nich smutně seděli a vyděšeně koukali dva ruští tankisté.

Bylo mi těch kluků strašně líto, neboť ty zřejmě ani nevěděli proč tady jsou — hádala jsem jim tak maximálně osmnáct let, možná, že byli i mladší. Většina lidí okolo se snažila s nimi komunikovat, někdo jim podával i nějaké jídlo. Bylo vidět, že ti kluci mají velký hlad, ale současně se bojí opustit tank. Každému myslícímu člověku bylo jasné, že tito kluci za to nemohou, ty jen plnily rozkazy těch, co si seděli pěkně v teple, v pohodlíčku a s plným břichem.

Nikdo z lidí v těchto prvních pohnutých dnech ještě netušil, že slovo dočasně si ruští generálové přeloží jako trvale, neboť ve smlouvě mezi Československem a Sovětským svazem byla věta: Dočasné umístění sovětských vojsk — bylo z toho dočasných jednadvacet let života v totalitním státě.

Sdělila jsem v tomto článku jen ty mé první dojmy z obsazení našeho státu cizími vojsky.

Další dny, měsíce a roky nebyly moc veselé a hlavně jsme si stále říkali, vždyť se to musí změnit, není přeci možné, aby tato mizérie byla nekonečná. Drželi jsme v sobě optimismus, už z přesvědčení, že naše děti se musí mít lépe, aby nežily v takovéto izolaci od kulturního, civilizovaného a svobodného světa.

To se povedlo a já jsem tomu moc ráda.

Zdravím všechny čtenáře a všechny dobré lidi.

S pozdravem Eva Mösnerová
Nové Hamry 385, 362 21 Nejdek