Vzpoura karlovarských lékařů, kteří odmítli sloužit více přesčasů než jim povoluje zákoník práce, by neměla skončit pouhým konstatováním, že došlo k dohodě a nařízený směnný provoz tak mohl být ukončen. Ať je to jak chce, jsou to totiž právě karlovarští lékaři, kteří burcují na poplach a volají po řešení problematického financování zdravotnictví a doktorů samotných nejen v Karlovarském kraji, ale v celé České republice.

Už k této revoltě potřebovali sebrat sílu, protože vydržet psychický nátlak, který se na ně valí ze všech stran, kvalitně a zodpovědně léčit a kromě toho normálně žít, to vydrží jen ten, kdo je přesvědčen o tom, že toto vše neabsolvuje jen pro špatnou náladu pana hejtmana.

I vedení Karlovarského kraje ostatně ví, že nastavený systém zdravotnictví je rozbuškou, která jim týden co týden může v ruce explodovat. A když dojde ke kolizi, v první řadě jsou to politici, do nichž se tisk obuje, pak se do nich pustí nespokojení pacienti a nakonec to slíznou lékaři, kteří přece složili Hippokratovu přísahu. Podle mnohých (a to i politiků) tak nesmějí nic než jen léčit, léčit a léčit. Že hájí právě to, aby mohli léčit kvalitně, bez stresu a únavy, to už jde stranou. Přitom když lékaři něco zkazí, pak jde o život. Když něco zkazí politici, pak jde o co? O nic? Ne. O nás všechny.