Když jsem se rozhodl, že bych v rámci série reportáží vyzkoušel práci pro úklidovou firmu, čekal jsem, že to bude lehké a zábavné. Opak byl však pravdou a tak jsem po návratu z terénu byl rád za židli a počítač.

Stanley Paur, jednatel úklidové firmy GSUS byl z nápadu nadšený. „Spousta lidí si myslí, že je to opravdu pohodička a jednoduchá práce, ale alespoň zjistíte, že to chce i šikovnost a zručnost,“ prohlásil Paur a až později jsem zjistil, že jeho slova byla velmi prognostická a skoro až varující.

Pro mou zkoušku Stanley vybral mytí oken terminálu na Dolním nádraží v Karlových Varech. „Dám vám sebou našeho pracovníka, aby dohlédl jak vám to půjde,“ řekl jednatel přátelsky.

Mým společníkem a učitelem se tedy stal Jakub Neoveský, šikovný a přátelský mladík z firmy GSUS, se kterým jsem se vydal na Dolní nádraží. Jakub nechápavě hleděl, jak si po cestě zapaluji cigaretu. „Mě tahle práce kouřit odnaučila, není na to čas,“ řekl. Brzy jsem pochopil, že má pravdu.

Když jsme dorazili k terminálu tak ukázal na řadu oken ve výšce zhruba šest metrů a potvrdil, že jsou ta okna, která budeme umývat. „Nejprve si připravíme vodu a čistící prostředek,“ poradil Jakub a odešel pro vodu. „Vše musí být naprosto čisté, jak mop, tak stěrka a proto je vždy potřeba dohlédnout, aby byl kýbl na vodu opravdu čistý. Když na to člověk nemyslí a zapomene, tak se mu stává, že okna spíš ještě více ušpiní, než umyje,“ dodal můj průvodce uklízecím procesem.

Do kíble s vodou jsme tedy nalili čistící prostředek a Jakub připravil tyč, na kterou se nasadí mop. „Snad tam dosáhneme,“ přál si Jakub. Skutečně to nebylo lehké, protože tyč s mopem se jen tak tak dotýkala toho nejvyšího okna. „Budete muset stát na špičkách,“ dodal Neoveský.

Vzal jsem si tedy tyč, stoupl na špičky a snažil se okno umýt. Prasknutí v zádech mi potvrdilo, že moje malá obliba sportu se začíná projevovat. Ruce mě bolely skoro stejně rychle a občasné poryvy větru mi ztěžovaly šanci udržet tyč u okna. „Bacha ať to okno nerozbijete, to by nás nepochválili,“ upozornil mě Jakub.

Kolem nás procházeli lidé, kouřili a jen málo z nich dokázalo udržet vážnou tvář, protože viděli jak se marně snažím umýt okno – musel jsem vypadat opravdu velmi komicky a neumětelsky. „Tady je to ještě v klidu, ale stávalo se mi, že jsem myl okna a uklízel v luxusních bytech a tam je velmi náročné něco nerozbít a nepolít vodou,“ zavzpomínal pracovník firmy GSUS.

S velkými problémy jsem tedy umyl jedno z oken a poté mě vystřídal Jakub, kterému zabralo jedno okno tak stokrát méně času než mě a také výsledek byl evidentně o několik tříd jinde. „Naučil byste se to, je to o zručnosti. Mě na tom dodneška baví, že objevuji nové metody, jak se dají okna mýt přesněji a lépe. Je to koordinace pohybů a trochu to připomíná taiči a podobná bojová umění,“ dodal pracovník firmy.

Když byla venkovní strana oken umytá, zamířili jsme na schodiště, abychom umyly okna z druhé strany. „Pozor na ty schody, abyste neupadl,“ nabádal mě můj kolega.

Kolem nás chodili lidé na vlaky a autobusy a já se snažil z oken dostat pavučiny. Nejlepší byl okamžik, kdy Jakub umyl jedno okno, já pak začil čistit to druhé a pavučiny jsem mu kompletně rozmazal po jeho dokončeném okně.

Povedla se mi i další geniální věci. Provlékl jsem tyč s obou stran zábradlím schodiště a nedařilo se mi ho vyndat. Nakonec mi mop z tyče spadl a letěl dolů na ulici. „Ještě, že tam nikdo nestál,“ komentoval suše situaci Neoveský.

Pomalu se blížil konec mého testu a musím říct, že i když byl Jakub trpělivý i fajn, tak už jsem se moc těšil, až sdi dám někde v klidu kafe. Když se s Jakubem loučím, poděkuji mu za spolupráci a řeknu už musím jít. „Možná je to štěstí, málem jste se u toho mytí přizabil,“ dodal pracovník.

Nabízím mu, zda si nechce na oplátku zkusit práci novináře, ale nechce. „To by mě nebavilo, možná jen něco fotit. Okna a úklid je podle mě lepší,“ uzavřel Jakub.