Přes Caprivi strip a řeku Okavango jsme se pomalu dostali k největšímu národnímu parku Namibie – Etoša. Tisíc km2 rozlehlý park s 4100 km2 velkou solnou pánví je rozdělen na dvě části – první, západní je uzavřená, udržují ji v původním divokém stavu. Druhá, východní část je přístupná veřejnosti, má několik vodních napajedel, na kterých se dají hodiny a hodiny sledovat různá zvířata při pití a relaxaci. To jsme také dělali, pozorovali jsme obrovská stáda zeber, antilop, gazel, slonů, šakaly, žirafy, lví smečky a rozmanité ptactvo. Nafotili jsme pár pěkných snímků a pomalou projížďkou jsme severní branou opustili národní park směr angolské hranice, vodopády Epupa a populární kmen Himba.

Kamenitou cestou lemující břeh řeky Kunene jsme dojeli k malým, ale moc hezkým vodopádům Epupa. Na břehu na větvích viselo čerstvě vyprané prádlo, ve vodě na jedné straně právě konalo svou hygienu několik domorodců, na druhé straně ženy praly další prádlo, Himbové nabízeli své výrobky na malinkém trhu a mezi tím vším se pohybovalo pár turistů. Navštívili jsme malou vesničku ženy Himba, která se provdala za Němce. Kolem běhalo několik dětí, které zrovna hnaly dobytek na pastvu. Také jako ženy, byly potřeny červenou hlínou smíchanou s tukem.

Ženy kmene Himba se nikdy nemyjí, jako očistu používají saunování pomocí bylinek pod kravskou kůží. Žijí stejně jako Maasajové v chatrčích (konstrukce z větví a na povrch naplácaná směs hlíny a kravských bobků), jí se převážně Mili mil – kukuřičná kaše, kravské nebo kozí maso a mléko. Na oplátku za spousty zajímavostí jsme jim přispěli nějakým sáčkem cukru a kukuřice.

close zoom_in Po návštěvě vesnice jsme se pustili do okružní jízdy divokou přírodou Kaokolandu, která nabízí nedotčenou přírodu s minimem civilizace, spoustou volně pobíhajících zvířat včetně slonů, lvů, zeber, žiraf a jiných. Cesty moc neexistují, a když, tak jsou převážně štěrkové, projeli jsme se vyschlými koryty řek, tedy téměř vyschlými. Při stopování jedné lví rodinky jsme přehlédli jinou barvu bahna, to vcuclo kola a my měli co dělat, abychom za pomoci různého vyprošťovacího nářadí dostali auto propadající se hlouběji do mokrého měkkého bahna ven na pevnou půdu a my se mohli zavřít zpět do bezpečné kabiny, tady ve lvím teritoriu, a pokračovat v cestě.

Povedlo se, obědem jsme se nestali a v klidu jsme mohli pokračovat z vnitrozemí na západ, na Pobřeží koster. Sedm set a více kilometrů na sever, 150 km na východ a 400 km na jih jen měsíční drsná krajina nikoho a ničeho, jen písek a nic než písek a kamení. Občas nějaká hyena, šakal nebo divoký pes a na západ věčně rozbouřený oceán se spoustou vraků ztroskotaných lodí nejen z dob dávno minulých. I kdyby se snad někdo ze ztroskotaných lodí býval zachránil, moc dlouho by stejně pro absolutní nedostatek vody a jídla nemohl přežít. Nehostinná krajina. Brr!

Věčný vítr nám nedal ani možnost klidného oběda, posvačili jsme přikrčení za spadlou starou, zrezivělou ropnou věží a pokoušeli se vyřešit problém se dvěma poškozenými pneumatikami, ke vší smůle vypověděl řádnou službu i kompresor. Během čtyř hodin projela jen dvě osobní auta.

Vyjeli jsme. Asi 150 km od první civilizace jsme zahlédli v dáli na pobřeží se pohybovat dva človíčky. Přemýšleli jsme, co tam asi tak dělají, celkem podivné místo na romantickou procházku, ale nenapadlo nás nic špatného, pokračovali jsme dál k odbočce k vraku. Dojeli jsme na pláž a hned nám bylo jasné, co tam ti dva dělali. Jejich osobní auto s náhonem pouze na dvě kola bylo zahrabáno až po přední nárazník v písku. Vrátili jsme se pro ně. Mladý pár turistů ze Španělska přecenil své síly a rozjel se na trať pro terénní vozidla. Bez jakýchkoliv výjezdových pásů, navijáku a lopaty se nemohli dostat ven. A na silnici ani živáčka, v noci zima a silný vítr, benzinka a pitná voda daleko. Ale byli jsme tam a mohli jim pomoci. I našemu nissanu dalo práci je vytáhnout a nezahrábnout se také. Podařilo se a všichni jsme mohli spokojeně pokračovat v cestě.

Neopomněli jsme se zastavit ani na Křížovém mysu, kde se usídlila kolonie lachtana jihoafrického. Jen zde jich žije přes 150 tisíc, po pobřeží je ještě několik celkem velkých lachtaních kolonií. Lachtani se přemnožili, predátoři, kteří udržovali jejich počet na reálné hranici, také chybí, je tedy třeba, aby člověk usměrnil a redukoval růst počtu, neboť vysokým počtem kusů se také zvyšuje nárok na potravu, pomalu je likvidován podmořský život nejen zásahem člověka (průmyslovým rybolovem), ale i nevyvážeností přírody.

Dojeli jsme do Swakopmund, což je typické německé městečko, turistická destinace se spoustou atrakcí. Sešli jsme se s našimi přáteli Louisou a Milanem ze Švýcarska, v písečných dunách se projeli na skútrech a po příjemné večeři v namibijské hospůdce pokračovali do parku Namib Naukluft a proslulé oranžové duny a Sossusvlei. Poštěstilo se nám kempovat přímo u Sossusvlei, mohli jsme tedy pozorovat východ slunce, který zahalil okolí do ohnivé barvy.

Zadní cestou přes Aus a uměle vytvořené napajedlo pro divoké koně, možná lépe napsáno zdivočelé. Na začátku 19. století, kdy nikde nepraktikovali oplocení, koně byli transportováni z JAR do Evropy a při transportu převážná většina opustila pozemek a ztratila se. Koně nejsou individualisti, žijí ve stádech, a v tomto jich tu je přibližně devadesát. Dnes a denně bojují nejen s nedostatkem vody, ale i s predátory, kteří z nedostatku potravy stádo napadají. Krátkou zastávku jsme udělali v Luderitz, vedle město duchů Kolmanskop, Keetmanshoop, přírodní tzv. Hřiště obrů (Giant Playground) a Quiver tree les, a hurá na hraniční trojúhelník Namibia – Botswana – JAR, do další destinace naší cesty…

Andrea Kaucká a René Bauer