Snad nejprestižnější českou sklárnou je karlovarský Moser, kterou v roce 1857 založil Ludwig Moser. Provozem ročně projde několik tisíc návštěvníků, jen málokomu se ale poštěstí postavit se ke sklářské peci, a zkusit něco vyrobit vlastníma ruka, respektive plícemi. Mě se to podařilo. Navíc jsem dostal šanci tvořit pod dohledem skutečného mistra.

Mistr…

Zdeněk Drobný, 54 let. Ke sklářské peci se postavil poprvé v roce 1971 jako patnáctiletý učeň sklářského umění. Už jako sedmnáctiletého si jej jeden z tehdejších mistrů sklářů vzal do party jako baňkaře (člověk, který vyfukuje takzvané baňky. Ty jsou základem každého výrobku). Na tomto postu zůstal až do svých čtyřiadvaceti let.

Jeho snahu stát se sklářským mistrem zhatil jeden detail. Odmítal totiž vstoupit do strany. To ovšem padlo rokem 1989, kdy se 1. prosince konečně dostal do pozice mistra. Zkušenosti na to měl. Zatímco jiní učedníci „po šichtě“ odcházeli na koupaliště, on pátek co pátek pronikal po směně pod dohledem svého mistra do tajů sklářského řemesla. V současné době patří k nejlepším sklářům Moseru.

…a učeň

Petr Kozohorský, 37 let. Sklářskou pec viděl snad dvakrát v životě, vždy v poklusu. Práci sklářů obdivuje, ale stejně jako mnoho jiných si říká: „Vždyť na tom vlastně nic není. Stačí pořádně fouknout, a je to!“ Tento povrchní názor se měl velice rychle změnit.

Od píky

„Chceš si zkusit vyfoukat pohárek, nebo půllitr?“ ptá se Zdeněk Drobný (my skláři si všichni tykáme). Jako správný Čech, tedy příznivce chmelového moku, bez mrknutí oka odpovídám: „Půllitr!“ „Dobrá, ale začneme od píky. Vezmi na železo…“ „Co je železo?“ ptáme se nechápavě. „Vezmi si tady na tu tyč kousek skloviny. Vyzkoušíš si udělat baňku,“ upřesňuje mistr.

A tak se poprvé v životě stavím přímo před ústí sklářské pece. Přátelé, to je vedro! V mžiku jsem propocený, jako myš. Nabírám kousek skloviny… „A furt toč!“ rozkazuje Zdeněk Drobný. A já točím, seč mi síly stačí. Pravda, prsty ne zcela dobře poslouchají, ale jakž takž přenáším kousek roztaveného skla na plochu, kde z něj mám vytvořit váleček. To se povedlo, i když nebyl úplně souměrný.

Druhým krokem je vyfouknutí baňky, tentokrát už beru do ruky sklářskou píšťalu. „A teď do toho foukni!“ přichází další rozkaz. A já fouknul. No… Bublifuk to není. Chce to přece jen trochu síly. A tak jsem přidal na tlaku. Vzniklo z toho cosi, co se krásné a souměrné baňce podobalo jen velmi vzdáleně. Tu správnou baňku pro vysněný moserovský půllitr mi proto připravuje Zdeňkův baňkař.

Půllitr

„Já ti připravím základ, ty si ho pak ve formě vyfoukneš. Až ti řeknu, tak dupneš, a pomocník formu otevře. Hlavně nezapomínej furt točit,“ zní další rady. Polotovar je připravený, forma zavřená… A já opět foukám. A točím, i když to dá docela práci. Na mé dupnutí se forma otevírá, a k mému velkému překvapení z ní vychází skutečně půllitr! Místo v moserovském muzeu asi nedostane, ale už teď se těším, až si do něj nechám natočit pivo. Škoda jen, že jej hned odnesli. Nevadí, dostanu ho později, až mu brusiči zbrousí ostré hrany, abych se, nedej bože, při pití piva nepořezal.

Mimochodem, k tomu pivu: Skláři mají tu výsadu, že si mohou v práci pivko dopřát. Pravda, „jen“ osmičku, ale ve chvíli, kdy zpocený odstupuji od rozžhavené pece, bych za ni dal cokoliv. Bohužel, před branami fabriky stojí mé auto, takže žízeň jako trám hasím neperlivou minerálkou.

Žádný učený…

…z nebe nespadl. A já jsem ve sklářském řemesle absolutním nováčkem. To se ostatně ukáže u dalšího úkolu, který mi Zdeněk zadává. „Zkusíš si udělat nožičku na pohárku,“ velí. Což o to, jakýs takýs pohárek se mi vyfouknout podařilo. Ale pak přišla ta horší část. Přímo u ústí pece, v jedné ruce píšťalu, ve druhé železo s kouskem skloviny, jsem měl nanést takový „bobánek“ skla na konec pohárku. „Toč, toč,“ křičí na mě Zdeněk. Bohužel… Dostal jsem na to dva pokusy. A oba dopadly na chlup stejně. Chladnoucí sklo spojilo píšťalu s tyčí, a bylo po pokusu. O tom, že by se mi onen „bobánek“ podařilo vytvořit, nemůže být ani řeči. Třetí pokus s díky odmítám.

Unikáty

Spočítat, kolik Zdeněk Drobný za svou kariéru vyfoukal skleněných objektů, je prakticky nemožné. Svědčí o tom už jenom rozpis jedné směny: Za čtyři hodiny 120 kalíšků, za další tři a půl hodiny 18 váz. Vynásobte to počtem směn, léty strávenými u sklářské pece, a dostanete číslo… Počítat to raději nebudu!

Práce ve sklárně ovšem není jen o takřka sériové výrobě. „Největší objekt, který jsem kdy foukal, byla Večeře páně. To obnášelo dvaadvacet kilo skla,“ říká Zdeněk Drobný. Upřímně řečeno si nedokáži představit, co je Večeře páně, ale při představě dvaadvaceti kil skla, které bych měl vlastními plícemi vyfoukat se mi dělá mdlo. „Anebo skleněné koule z Vřídelní kolonády. Jenom forma na ně váží 80 kilo,“ pokračuje Zdeněk ve výčtu unikátů, které prošly jeho rukama. „Nejvyšší nádoba, kterou jsem kdy dělal, byl 96 centimetrů vysoký pohár. Ten se dával dohromady ze tří dílů. A asi nejdéle trvá výroba poháru Karla V. I s deklem to trvá tři čtvrtě hodiny,“ dodává mistr sklář.

Až někdy…

…zavítáte do sklárny, a budete sledovat muže se sklářskou píšťalou v ruce, vzpomeňte si na tyto řádky. Ono to skutečně vypadá velice jednoduše. „Stačí jen fouknout, a je to,“ řeknete si možná. Já už teď vím, že není fouknout, jako fouknout.