VYBRAT REGION
Zavřít mapu

V Čechách i v Evropě v dresu karlovarských basketbalistů. Už třiapadesát let!

Karlovy Vary – Za svou novinářskou kariéru jsem udělal přes dva a půl tisíce rozhovorů, říká karlovarský novinář a sportovec navržený na Cenu města Luboš Zahradníček.

24.3.2010
SDÍLEJ:

Luboš ZahradníčekFoto: DENÍK/Petr Kozohorský

Mimořádné výkony a úspěchy na poli sportovním. Šíření dobrého jména Karlových Varů v České republice i v zahraničí. To má „na triku“ pětasedmdesátiletý sportovec a novinář Luboš Zahradníček. Je proto jedním z nominovaných na Cenu města Karlovy Vary pro letošní rok.

Jak už titulek napovídá, v dresu karlovarských basketbalistů se po palubovkách pohybujete třiapadesát let. Jak jste se k basketbalu dostal?
Sportovat jsem začal v Sokole Žižkov. Nářadí a pořadové cvičení, to nebylo nic pro mě. Spíš mě lákalo bouchání do míčů, které se neslo ze sousední tělocvičny, kde trénovali basketbalisté. Bylo mi tehdy 12 let a o mém dalším sportovním osudu bylo rozhodnuto. Začal jsem hrát basketbal. Za Žižkov jsem hrál dorosteneckou ligu, v devatenácti už I. ligu mužů za Slavoj Vyšehrad. Ve dvaadvaceti jsem se na umístěnku objevil v Karlových Varech, kde jsem hrál za Baník, později za TJ Moser a od roku 1957 dodnes hraji za Lokomotivu Karlovy Vary. Vyvrcholením mé dosavadní kariéry byla loňská účast na mistrovství světa veteránů v Praze, kde náš tým skončil šestý. V některých zápasech jsem nastupoval v základní sestavě s Andrejem Zídkem, který byl nedávno zvolen basketbalistou 20. století. A to byl zážitek! Ač už hodně pomalý, svou „zlatou rukou“ dával 20 bodů za zápas. Ale taky nahrával, takže nějaké body zbyly i na mě. Pokud budu zdráv, pokusím se dostat do družstva veteránů, které se bude připravovat na mistrovství světa v roce 2011, které se uskuteční v Brazílii.

Zastihli jsme vás v tuhnické hale, kde stále dvakrát týdně trénujete. Jak si v pětasedmdesáti udržujete kondici?
Přes třicet let jsem pracoval jako geometr. Stále venku, za každého počasí. Nikdy jsem neměl auto. Nikdy jsem s basketbalem neskončil. Kdo třeba i jen na půl roku přerušil trénink, těžko se vracel. Ale největším plusem bylo, že jsem prakticky nikdy nebyl vážně zraněn. Ani výron jsem neměl! Tedy jednou ano. Stalo se mi to, když jsem si zkoušel džíny. Nechtěl jsem umazat nohavice, a tak jsem si vylezl v kabince na vratkou stoličku, ze které jsem se zřítil… V šatně jsem ale dnes jeden z mála, který si nefáčuje nohy.

Vedle hráče jste i masérem. Jak jste se dostal k této péči o tělo?
Když jsem hrál ještě v Praze, zjistil jsem, že herní projev na reprezentaci není. Absolvoval jsem proto masérské kurzy a zkoušky. Pak jsem masíroval karlovarské hokejisty. Dvacet let jsem pracoval s trenéry Kollerem, Důmem, Novým a dalšími, vesměs z druhé národní ligy. Do basketbalové reprezentace jsem se ale také dostal – vesměs s trenérem Vladimírem Hegerem. Z té doby, z roku 1978, mám i bronzovou medaili za třetí místo na mistrovství Evropy žen v Poznani. V reprezentaci byly tehdy i Karlovaračky Hana Peklová a Irena Bartošová, v družstvu byly i sestry Vrbkovy, které se později do Karlových Varů přestěhovaly. Z mistrovství pro mě ale bylo nejdůležitější, že jsem byl nominován jako masér do družstva Evropy v zápase proti hráčkám SSSR. Dva týdny s nejlepšími basketbalistkami byly velkým zážitkem.

Po roce 1989 jste se v Karlových Varech etabloval i jako novinář…
Začátky mé novinářské práce jsou daleko starší. V roce 1958 jsem napsal příspěvek o mezinárodním filmovém festivalu. Mimochodem: v té době bylo jeho nynějšímu prezidentovi Jiřímu Bartoškovi 11 let, v Karlových Varech řádil Miroslav Horníček a soutěž vyhrál film Tichý Don. Za posledních dvacet let jsem prošel pěknou řádkou redakcí. Jako geometr jsem přispíval do podnikových novin Stavba, spolupracoval jsem s Hankou Čechovou v Lázeňském časopise…
Dodnes Hance vyčítám, že se nepodařilo populární „Lázeňák“ zachránit. Po revoluci mi hodil laso do Karlovarských novin Petr Jandl. Mimochodem to byl nejlepší šéfredaktor, pod kterým jsem kdy pracoval. Začínal jsem jako sporťák, měl jsem ale na starosti i stavebnictví a hotelnictví, v mém ranku byl i cestovní ruch… Dvakrát jsem byl v partnerském Carlsbadu v USA, v německém Baden – Badenu i švédském Varbergu. Při pobytu v Austrálii jsem byl dokonce členem novinářské suity, která doprovázela tehdejšího prezidenta Václava Havla s manželkou Olgou. Zúčastnil jsem se s nimi podnikatelského fóra, projížďky přístavem v Sydney i společenského večera s českými emigranty.

Vaší doménou ovšem byly rozhovory. Vzpomenete si, kolik jste jich udělal, který byl první a který nejzajímavější?
Za svou kariéru jsem udělal přes dva a půl tisíce rozhovorů. První byl s basketbalovým trenérem Vladimírem Hegerem. Pamatuji si i na rozhovor číslo 2222, který mi poskytl kapitán hokejistů HC Energie Václav Skuhravý. Mezi nejzajímavější patřily rozhovory s indickým prezidentem, s australským předsedou vlády, se starostou Carlsbadu, s horolezcem Reinholdem Messnerem, s prezidentem Václavem Havlem, se špičkovými sportovci Železným, Změlíkem, Dvořákem i Zátopkem, s herci Sovákem, Šterclem, Kemrem, zpěváky Gottem, Lauferem, Drdou, ale i se skiny a bezdomovci, lékaři i vynálezci, špióny, šlechtici… Stačí?

Kdy jste si udělal v životě radost?
Skvělý byl zájezd na Kubu, který jsem s basketbalistkami absolvoval v roce 1978. Nečekaným překvapením pro mě byla cesta do Carlsbadu se sochařem Václavem Lokvencem, který tam instaloval sochu. Do redakce jednou takhle přišly na mé jméno letenky na cestu tam a zpět, a za týden jsme letěli. Jednu z dalších cest do USA jsem zase připravoval půl roku. Od basketbalového experta jsem zjistil termín, kdy hraje v NBL Denver utkání s Washingtonem, za který hrál tehdy nejlepší světový hráč Michael Jordan. Stačilo několik mailů a lístky na utkání byly zajištěné. Jordan sice předtím marodil, ale do zápasu nakonec nastoupil. Byl to jeden z jeho posledních. Tak tím jsem si udělal opravdu velkou radost.

Když jste v tuhnické hale slavil v roce 2005 sedmdesátiny, došlo tam ke kuriózní a ne zrovna příjemné situaci. K jaké?
Tehdy kdosi rozhodl o vyvěšení obřího dresu s číslem 12 a mým jménem na stropní konstrukci haly. Dres velikosti XXXXXXXXXL jsem dostal přímo na ploše, mohl jsem se s ním vyfotit, ale k vyvěšení bohužel nedošlo. Někdo jej totiž ukradl.

Autor: Petr Kozohorský

24.3.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Rostliny konopí na zahrádce v Karlových Varech.
4

Na zahradě pěstovala marjánku. Ale bylo jí asi více než dost

Ilustrační foto

Obchodní akademie oslavila 80. narozeniny

Další napadení záchranářů

Plesná - K dalšímu napadení záchranářů došlo v Karlovarském kraji. Tentokrát se terčem útoku stala výjezdová skupina z Lubů.

Zdravotní sestry mohou studovat bez dojíždění

Karlovy Vary – Bez složitého dojíždění za studiem mimo region si mohou nově zvyšovat kvalifikaci zdravotní sestry.

SLEDUJEME ON-LINE

Volební místnosti se zavřely

/FOTOGALERIE/ Voliči v Česku rozhodovali o tom, jaké složení bude mít nová Sněmovna, a tím i budoucí vláda. Svými hlasy ovlivní také to, co přinesou příští zákony nebo jakou podobu bude mít státní rozpočet minimálně na příští rok. Určovat by to mohli zástupci 31 stran a hnutí, práh dolní komory ale v roli poslanců překročí jen menšina z nich.

Do Chebu míří Snow film festival

Cheb - Špičkové filmy o zimních sportech a dobrodružství. To bude další ročník Snow film festivalu, který se i letos uskuteční v chebské Čtenářské kavárně Joker.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení