Píše se jaro 1968 a celá republika je v euforii. Je mi sice teprve dvanáct, ale díky tomu, že se moje mamka i nevlastní otec živě zajímají o politiku, vím dobře, kdo je Dubček, Svoboda, Černík i Smrkovský. Ne že bychom to s klukama na ulici rozebírali, Vinnetou a Olda Šetrnej mají stále navrch, ale prostě víme své, a i když nevíme přesně proč, jsme náhle také těmi hrdými Čechy tak jako naši rodičové. Taková byla prostě doba…

Aby bylo to, co chci napsat o svých zážitcích ze srpna 1968, správně pochopeno, musím se nejprve zmínit o tom, jaká jsme to tehdy byli rodina: Jak už jsem se zmínil, měl jsem nevlastního otce. Maminka se za něj ve svých osmadvaceti letech vdala počátkem roku 1964 a záhy jsme se za ním z Brna přistěhovali do Karlových Varů. Jmenoval se Vladimír Chadima a nebyl to určitě žádný tuctový chlap. Byl tehdy lékařem v sanatoriu Thomayer na Zámeckém vrchu (dnešní Savoy West End) a pocházel ze známé pražské rodiny Chadimů: jeho bratr Ivan byl mimo jiné v šedesátých letech kapitánem českého daviscupového týmu a otcem dvou pozoruhodných dětí – herečky Karly Chadimové, která si právě v těch letech vzala za muže slavného Jana Třísku, a Ivana Chadimy mladšího, který následně emigroval přes Německo do Kanady a USA, kde se stal po letech z řadového číšníka ředitelem newyorského hotelu Plaza.

V tom také osobně přivítal po dalších třech desetiletích Václava Havla při jeho první prezidentské návštěvě USA, aby se pak vrátil do Prahy, kde je dnes úspěšným podnikatelem v oblasti hoteliérství.

Můj otčím Vladimír Chadima žil se svým bratrem za první republiky ve velmi bohaté pražské rodině, byl součástí městské smetánky a stýkal se s mnoha významnými lidmi. Po převratu 1948 se dostal do hledáčku komunistů, a když prý odvezl svého přítele dirigenta Rafaela Kubelíka na letiště, aby mu pomohl k emigraci, byl na zpáteční cestě zatčen, uvězněn a odsouzen. Dostal, tuším, 12 let natvrdo.

Jako politický vězeň pak seděl a poznal se s četnými pozdějšími prominenty – mimo jiné také s právníkem Antonínem Sumem, bývalým tajemníkem ministra Jana Masaryka, a s Josefem Smrkovským, který (cituji z životopisu) se po své rehabilitaci v roce 1963 po pár letech stal ministrem lesního a vodního hospodářství, významně přispěl k pádu prezidenta Antonína Novotného a svým vystoupením v tisku koncem ledna 1968 dal podnět k událostem „pražského jara“. V dubnu 1968 byl zvolen předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva ÚV KSČ a jako důrazný zastánce reforem se stal jedním z nejpopulárnějších „mužů ledna“.

Josef Smrkovský (26. února 1911 – 15. ledna 1974)

Pocházel z rolnické rodiny, vyučil se ale pekařem a stal se tajemníkem Rudých odborů (1930). Po vstupu do KSČ (1933) působil jako tajemník Komunistického svazu mládeže v Praze (1933-35) a po absolvování politické školy v SSSR jako tajemník KSČ v Brně (1937-38).

Za války se účastnil ilegální práce KSČ a v letech 1944-45 byl členem jejího ústředního vedení. Od roku 1949 pak byl náměstkem ministra zemědělství a generálním ředitelem Státních statků.

V roce 1951 byl náhle zatčen, zbaven funkcí a odsouzen na doživotí za napomáhání „spikleneckému centru“ Rudolfa Slánského. Roku 1955 byl propuštěn a stal se předsedou JZD (1955-63). Rehabilitován byl roku 1963 a působil pak na ministerstvu lidové kontroly, v Ústřední správě vodního hospodářství a jako ministr lesního a vodního hospodářství. V dubnu 1968 byl zvolen předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva ÚV KSČ a jako důrazný zastánce reforem se stal jedním z nejpopulárnějších „mužů ledna“.
JUDr. Antonín Sum (31. ledna 1919 — 15. srpna 2006)

Právník, účastník domácího odboje za druhé světové války, osobní tajemník Jana Masaryka, později politický vězeň v procesu s Miladou Horákovou, za totality byl dlouhá léta kominíkem, v soukromí spisovatelem a činovníkem Junáka a YMCA. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Za války byl účastníkem domácího odboje. Po válce v letech 1946–1947 pracoval na Úřadě předsednictva vlády. V roce 1947 nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí a brzy se stal osobním tajemníkem Jana Masaryka, kterým byl až do jeho smrti.

V roce 1949 byl Antonín Sum zatčen a odsouzen na 22 let za velezradu. Ve vězení zůstal do roku 1962, roku 1968 se dočkal rehabilitace. Po sametové revoluci působil jako činovník v organizaci Junák a YMCA, ve spolcích, kterým se věnoval jeho otec. Prezident Václav Havel mu roku 2003 slavnostně propůjčil Řád T. G. Masaryka III. třídy.

A teď si představte, že tenhle významný a nesmírně slavný muž u vás doma sedí a baští oběd! Je to podobné, jako by k vám přijel Václav Havel ve vzrušené době „sametové revoluce 1989“… Tak přesně tohle se stalo koncem května 1968 u nás doma!

V Karlových Varech tehdy pobýval nějaký ruský generál, se kterým se znal Smrkovský ještě z válečných časů, a protože se v té revoluční době nejspíš neslušelo českému špičkovému politikovi scházet se s ruským generálem veřejně, dohodla se tajná schůzka v našem bytě ve vile v tehdejší Janáčkově, dnešní Poděbradské ulici. Pro nás, kluky, to bylo něco úžasného. Já si tu „tajnou schůzku“ samozřejmě nenechal pro sebe, a tak byla od rána celá ulice u oken — a kluci na ulici. Všichni čekali vzrůšo, a taky že bylo! Ruský generál s manželkou i Toník Sum (jak jsme mu doma důvěrně říkali) přišli už dříve bez pozornosti okolí pěšky, ale když před polednem do ulice majestátně připlula nablýskaná Tatra 603, měli sousedi oči navrch hlavy: „Hele, stará, to je fakt Smrkovský! Hurááá!“

No to víte, že jsem si to užíval, a mezi kluky ze mě byl najednou hrdina. A což teprve, když jsem vyprávěl, jak řidič, který byl současně bodyguardem, odmítl přisednout ke společnému stolu, obědval na židli v předsíni u vchodových dveří a ukázal mi pravou pistoli!

Společnost se najedla, dámy pak pokecaly u kafe v obýváku a pánové kouřili a politikařili na našem obrovském balkóně. Zde se také uskutečnilo nezbytné fotografování.

Ale to už jsem byl jako na trní a Smrkovský i celá ta sláva kolem něj mi mohli být docela ukradení. Myslím, že jsem se ani nedočkal jeho odjezdu, a jak by taky ne – v autobuse z Prahy, v tašce u nohou řidiče se k nám blížilo štěňátko dlouhosrstého jezevčíka! Tehdy to byla jen málo vídaná rasa, a protože nebyl v okolí žádný k mání a nám se moc líbil, objednal ho Vladimír od známých z Prahy.

A tak jsem pelášil Gottwaldovkou (dnes Krále Jiřího) na ´dolňák´ a za pár desítek minut byl tím nejšťastnějším klukem v ulici.

Jaro 1968 právě vrcholilo…