Za holý nájem jedenáct tisíc, další peníze za energie, za jedno praní v pračce osmnáct korun, a když přijde dcera s dítětem na návštěvu, tak za každého sto korun za den. A k tomu bezradnost a úzkost z budoucnosti. Práce není a hned tak nebude. Tak žijí rodiny na ubytovně Drahomíra, kterou provozuje město.

„Co s námi bude? Šanci sehnat si jiné bydlení neexistuje, nikde nás nechtějí. A tady můžeme zůstat jen tři roky. A i kdybychom si jiný pronájem sehnali, nezaplatíme to. Vždyť téměř vše, co máme, dáváme na nájem tady. Téměř nic nám nezbyde. Jíst musíme a živit a šatit děti také něco stojí,“ vysvětlují své trable lidé z ubytovny Drahomíra.

O tom, co s nimi město zamýšlí, nevědí. „Ať si prý nestěžujeme a jsme rádi za to, co máme. To nám říkají na magistrátě. Prý si máme najít bydlení na vesnici. My chceme jenom šanci,“ vysvětlují.

Pro sedm set osob

Ubytoven je v Karlových Varech málo a zájemců přibývá. „Na podzim loňského roku město uzavřelo problematickou ubytovnu ve Studentské ulici v Doubí. V současné době jsou v provozu ubytovny Drahomíra, Úvalská, Teplárenská a Františka Halase. Celkem má město k dispozici 250 ubytovacích jednotek s maximální kapacitou 700 osob,“ uvedl Jan Kopál, mluvčí magistrátu.

Dodal, že ubytovnu v ulici Františka Halase vede město jako ubytovnu se sociálním zaměřením. „Ta je určena pro matky s dětmi. Ubytovna Drahomíra je v současné době z jedné poloviny uzavřena. Město zvažuje několik možných budoucích využití, například úpravu na startovací byty nebo vysokoškolskou kolej. Do druhé části Drahomíry, která je v provozu, byli přestěhováni lidé, kteří byli dříve na ubytovně ve Studentské a projevili zájem o Drahomíru,“ doplnil Kopál.

Nová pravidla

Město v loňském listopadu přijalo nová pravidla pro poskytování dočasného ubytování. „Sblížila se výše ubytovacího poplatku na ubytovnách. Kromě ubytovny v ulici Františka Halase, která, jak bylo řečeno, je ubytovnou pro matky s dětmi. Byly zpoplatněny další osoby, které v ubytovací jednotce pobývají spolu s přihlášeným uživatelem, neboť jsme zjistili celou řadu „přeobsazených“ ubytovacích jednotek, a samozřejmě každý další uživatel by měl nést náklady minimálně na energie a služby,“ zdůraznil mluvčí magistrátu.

Město zpřísnilo také pravidla pro ubytování. Pokud někdo nedodržuje ubytovací řád, ruší veřejný pořádek, neplatí včas a řádně za ubytování nebo užívá ubytovací jednotku v rozporu s pravidly a smlouvou, město s ním smlouvu ukončí a dotyčného vystěhuje, aby uvolnil místo jiným zájemcům o ubytování.

„Zavedl se také časově stupňovaný poplatek za ubytování. Ubytovny jsou především určené pro řešení okamžité potřeby přechodného ubytování, přičemž podle našich zjištění některé ubytovací jednotky užívá již další generace původních ubytovaných. Proto byla stanovena časová progrese ubytovacího poplatku, kdy smlouva o ubytování je uzavírána na dobu určitou jednoho roku a může být prodloužena maximálně o dva roky. Přičemž v každém roce poplatek z ubytování proporcionálně roste,“ dodal mluvčí.

Nadstandard!

Podle magistrátu jsou ubytovny nadstandardní službou města občanům s momentální potřebou dočasného ubytování. „Provozovat ubytovny není povinností města. Mnohá města také žádná ubytovací zařízení neprovozují. Karlovy Vary i za cenu nemalých nákladů, které si údržba a provoz ubytoven vyžadují, tuto službu poskytují,“ vysvětlil mluvčí Kopál.

Výše uvedená opatření mají podle něj sloužit především tomu, aby tato služba nebyla zneužívána, aby nerušila své okolí a aby byla dostupná co nejširší škále klientů, kteří z různých důvodů potřebují přechodně řešit své ubytování.

Jsme bezradní. Co s námi dál bude?

Průkaz totožnosti!“ vyštěkl nejprve vrátný v ubytovně Drahomíra, kam jsem šla s Petrou Netrhovou, terénní sociální pracovnicí, navštívit rodiny, které zde bydlí. Vřeleji nás přijaly až rodiny, které zde žijí. Úzké, tmavé chodby a neosobní prostředí, které zde panuje, takřka pohltila útulnost bytu a bezprostřednost, s níž nás lidé vítali.

„Snažíme se žít jako ostatní i bez té budoucnosti. Kdybychom na to měli, tak si koupíme byt a opravíme si ho. Ale město nám žádný nedá. A startovací byty k dispozici nejsou,“ vysvětluje mi matka dvou dětí.

Další žena se shání po složenkách, aby dokázala, kolik zde platí a že nikdy nebyla dlužníkem města. „Nájem je už tak drahý. A každý rok se nám zvyšuje o pětadvacet procent. Co s námi bude dál, když tady můžeme zůstat jen tři roky? Vždyť do podnájmu nás nikdo nevezme. Zkoušeli jsme to. Když mě přijde na Vánoce navštívit dcera s vnoučkem, stojí mě to dalších osm set korun. Proč? I my chceme šanci,“ říká žena bezradně.

Další maminka vysvětluje, že drahý nájem na ubytovně jim komplikuje už tak tvrdý život. „Jak si máme ušetřit na byt, když téměř vše, a to i s přídavky na bydlení a další sociální podporou, odevzdáme zpět městu? To je bezvýchodná situace,“ tiše vysvětluje.

„Kdyby byla práce, tak jdu hned. Ale pro nás není. Tady se nás chtějí zbavit a jinde nás nechtějí,“ dodává tvrdě její manžel.