Když se zeptáte kterékoliv z nich, odpoví jednoznačně a bez váhání:
„Krásné!“ Stejně odpověděla i Vladimíra Gíbalová, kterápracuje v Dětské vesničce SOSv Karlových Varech – Doubí.

Matkou pěstounkou se Vladimíra stala už před patnácti lety. „Chtěla jsem dělat něco,co má smysl. A dát opuštěným dětem domov určitě smysl má,“ vysvětlila matka důvodypro volbu této krásné, ale náročnéživotní dráhy. „Je to promě naplnění života,“ doplnila.

V době, kdy nastupovala do SOS vesničky, bylo pro matku pěstounku jedním z kritérií pro přijetí i bezdětnost. Vladimíra Gíbalová tuto podmínku splnila. Není ji dnes líto, že nemá děti vlastní? „Rozhodně ne. Děti, které jsem vychovala, a nadále vychovávám, mi vlastní rodinu bohatě vynahrazují. Fungujeme vlastně jako obyčejná rodina. To znamená, že se scházíme o svátcích, když má někdo narozeniny a podobně,“ nechala matka pěstounka nakouknout za oponu svého poslání.

Vedle chuti pracovat s dětmi však musí matka pěstounka i odborně růst. „Nebýt zázemí dětské vesničky, šlo by tojen těžko. Řada dětí má totiž závažné psychické problémy. Bez odborné péče bychom si snimi jen těžko poradily,“ tvrdíza všechny matky z vesničky Gíbalová.

Vladimíra ovšem nepodceňuje ani sebevzdělávání. „Před sedmi lety jsem se rozhodla studovat pedagogiku. Tupro svou práci také potřebuji,“vysvětlila.

Rozhodnutí stát se matkou pěstounkou Vladimíra Gíbalová rozhodně nelituje. „Stálemě to baví. Aurčitě mě to bude bavit i dál. Být matkou je krásné,“ dodala.