Vážený pane hejtmane,

ve svém článku uveřejněném v Karlovarském deníku dne 14. prosince nazýváte můj povzdech nad způsobem, jak se zachází s umělou ledvinou (a celou nemocnicí), „poplašnou zprávou“. Smlouvu o jejím pronájmu označujete za „údajnou“ a samotnou věc za smyšlenou. Vyzýváte mne, abych se napříště obracel na svého ředitele a neobtěžoval vás, a žádáte, abych se omluvil.

Nuže, než poklekneme na hrách, zpytujme svědomí.

1) Uvádíte, že se mnou „pronájem dialýzy vedení probíralo v roce 2004 a od té doby ještě několikrát“, a děláte překvapeného, proč se cítím podveden. Ano, vedení nemocnice tuto možnost v onom roce vskutku promýšlelo. K poměru odborných pro+proti jsem se tehdy vyjádřil záporně, a protože se ukázala nevýhodnou i hospodářsky, už ji od té doby vícekrát neotevřelo.
Nechme ale minulost minulostí. Latiník praví: Quod licet Iovi, non licet bovi. Že uzavírat pronájem (bez podezření z nekalosti) může úspěšný ředitel prosperující nemocnice, nikoli však někdo v kabátu z ostudy a s máslem na hlavě krátce před vyhnáním, snad není těžké pochopit. Komu to nedochází, neměl by o politice ani snít, natož se jí živit.

2) Další nelibost vzbudila má drzost vaše blahorodí vůbec obtěžovat, nadto s takovou drobností. Jsou přece jiné, „standardní“ cesty, jak je označujete. Nedovedete si „představit, že (byste) si měl v každé… organizaci dopisovat se všemi… vedoucími pracovníky a řešit s nimi všechny problémy…“
Jistě, jsou takové cesty: hodí se pro běžné chvíle a (než jsem vás oslovil z novin) využil jsem všech. Náš stav ale obvyklým není. Nemocnice není „jednou z desítek organizací“, jak ji pohrdlivě označujete, a její zadlužení a hrozba zhroucení krajského zdravotnictví (ještě před jeho vytvořením) není všední drobností. Dovolili jsme si Vás obtěžovat až v (krajní) chvíli, kdy jsme vyčerpali všechny ostatní možnosti, a poté, co selhaly. Byli jsme totiž přesvědčeni, že vám musí jít (jako zřizovateli dokonce ze zákona) o stejnou věc jako nám: zabránit poškozování nemocnice vyváděním peněz z ní. I kdybychom ale dopředu věděli, že tomu tak není, nemohli bychom jednat jinak. Je to naše profesionální povinnost vůči pacientům, podřízeným i sobě samým.

3) Již podruhé jste při dopisování s námi užil o našich zprávách přívlastku „poplašná“. Nevím, co to slovo přesně znamená v hejtmanštině. Z kontextu, v němž je užíváte, soudím, že nejspíše pravdivá. Abych ale předešel dalším zbytečným nedorozuměním, prohlašuji raději jednou provždy (a berte mne, prosím, vážně): až budu vyhlašovat poplach, vím, jak to udělat. (Při požáru například voláním „Hoří!“)
Není mi pět let a okna merunou již dávno nerozbíjím. Pracuji jako přednosta největšího oddělení největší nemocnice v kraji, a než jste ohrozil její chod najmutím neschopných nepoctivců, jste o mně neslyšel. Pokud ji někdy svěříte lidem schopným a poctivým, neuslyšíte opět. Bohužel, ač takoví své služby ve výběrovém řízení nabídli (vzhledem k vaší pověstné necitlivosti nejspíše není zbytečné připomenout, že tím myslím MUDr. Štefana, primáře Kubína a Mgr. Fojtíka), nestalo se tak.

4) Oba dobře víme (dokonce z téhož zdroje), že smlouva o pronájmu umělé ledviny byla podepsána i že platila. Oběma je nám též známo, proč se zrušila (vlivem mediálního, především ale politického protitlaku). Nevznášíme se v informačním vzduchoprázdnu: nehrajme si proto na schovávanou. Nedařilo se mi v té hře ani jako malému chlapci (pokaždé mne hned našli). Dnes už jsme na ni se svými šedinami, neuražte se, oba poněkud staří.

Proto se ode mne, pane hejtmane, jakkoli vychovaného k slušnosti, omluvy nedočkáte, tím méně pak veřejné. Naopak, já vyzývám vás, abyste se omluvil. Nikoli snad mně, já se bez toho snadno obejdu. Dlužíte to občanům svého kraje, jejíž nemocnici jste svěřil (navzdory našim opakovaným varováním) neschopným správcům, kteří ji přivedli na buben.

Dluh, jejž svým počínáním způsobili, totiž splatí právě oni. Prosím Vás za ně, je přece čas vánoční, máte-li v těle kouska cti, dejte jim svou omluvu jako dárek pod stromeček.

Jaroslav Žák, primář interního oddělení karlovarské nemocnice