„Je to neuvěřitelné, že dnes můžeme oficiálně na tento den vzpomenout, aniž by mě nikdo nechtěl zavřít za mé názory,“ poznamenal včera známý disident z Karlovarska Jindřich Konečný, který kvůli svým postojům strávil za normalizace řadu let v kriminále.

Řada z lidí, kteří se po roce 1968 nebáli říci svůj názor, dnes tvrdí: „To, co se děje v Karlových Varech, které zaplavují Rusové, nemá s ohledem na minulost obdoby.“

Podle Konečného však utrpení lidí neskončilo tímto datem, ale ovlivnilo je na mnoho let dopředu.

„21. srpen roku 1968 považuji za nejzávažnější den ve svém životě. Právě tento den mě totiž nasměroval na dráhu disidenta. V určitém směru to byly velmi dobrodružné a nebezpečné časy. Po nocích jsme totiž například rozvěšovali letáky a všude hrozilo udání a riziko kriminálu. Ti, kteří tuto dobu neprožili, mohou jen těžko chápat, co se vlastně dělo. Lidé se v roce 1968 rozdělili na ty, co spolupracovali, ty, co tiše pracovali a ty, co vzdorovali,“ doplnil disidnet.

Osudný 21. srpen měl pro něho význam i o dvacet jedna let později. „Přesně v ten den jsem byl v roce 1989 naposledy zavřený,“ dodal Konečný.

Atmosféra v Karlových Varech byla stejně jako na jiných místech republiky v té době opravdu bouřlivá. I zde lidé odstraňovali cedule s označením názvů ulic, aby ruští vojáci byli dezorientováni. „Lidé psali na zdi domů nápisy v azbuce „Jdi domů, Ivane!“, ale stejně to nepomohlo. Bylo ale vidět, že jsme jednotní, byla v tom určitá síla… a šílená bezmoc zároveň,“ vzpomínají pamětníci.

„21. srpen 1968 je jeden z nejdůležitějších okamžiků mého života, je to důležitý mezník, který ovlivnil mou mysl jak do budoucnosti, tak i minulosti ve vztahu k těm, co se do Karlových Varech přistěhovávají z Východu a nyní se tu zabydlují. Na to se nikdy nesmí zapomenout,“ říká lékař Petr Máj, jehož rodina v roce 1980 emigrovala do Německa. „Srpen 1968 zničil naděje, které byly v naší zemi nastartované. Hlavně měl za následek ohromný odliv mozků. Řada vzdělaných lidí, kteří kvůli režimu emigrovali, už se totiž do Česka nevrátila,“ upozorňuje Máj.

V srpnu 1968 mu bylo deset let a trávil dovolenou v Itálii. „Jednadvacátým srpnem pro mě pocit volnosti a dovolených skončil,“ vzpomíná.

Je velkým paradoxem, že tomuto lékaři se má právě v těchto dnech narodit syn. „Na jednu stranu bych si přál, aby se narodil 21. srpna, na druhou stranu mám z toho trochu obavy,“ dodává.

Na 21. srpen 1968 rád nevzpomíná ani hejtman Karlovarského kraje Josef Pavel.

„S rodiči a bratry jsme zažili šok. Poslouchali jsme rozhlas a věděli jsme, co se děje, byly to dramatické dny. Otec byl ekonomickým ředitelem hotelu Imperial a byl to dubčekovec. Byla to tragédie tehdejších ortodoxních komunistů, kteří do země pozvali ruské tanky. Byl to podlý čin, s nímž se má rodina nikdy nevyrovnala. To, co přišlo poté, tedy v době normalizace, si dovede představit jen ten, kdo to zažil. Tak zvaný cejch oportunismu a revizionismu byl jako prašivina a lidé přecházeli na druhý chodník, aby se nám vyhnuli. Jsem jenom rád, že otec se dožil sametové revoluce v roce 1989,“ zavzpomínal na tuto dobu hejtman Karlovarského kraje Josef Pavel, jemuž bylo při srpnových událostech šestnáct let a ruskou invazi si velmi dobře pamatuje.

Stejně jako hejtman, tak i senátor Jan Horník trávil dny ruské okupace v karlovarských ulicích.

„Viděl jsem, jak lidé odstranili sochu ruského vojáka u hlavní pošty a my jsme vápnem malovali na zeď u dětské polikliniky nápis Mír dětem. Ten tam vydržel dvacet let. Objevil se vždy, když zapršelo,“ líčí pohnuté srpnové dny Horník. Senátora nenaplňuje optimismem ani současná situace ve světě. „Nemysleme si, že Gruzie je daleko. Máme přece zodpovědnost za budoucí generace, zvlášť, když ze své zkušenosti víme, jak velmocenská politika funguje.“

(iva, jah, jako)