První část

Možná, že je tomu tak, jak si mnozí z nás myslí, třeba jsme měli jen štěstí a třeba také ne, možná je to tam opravdu jiné. Ne, je to tam jiné. Média nepíší žádné pozitivní informace, myšlenky a události, v případě Dárfúru se ani pozitivně psát nedá a o katastrofách a špatných událostech se píše lépe.

Boje, války, zabíjení, fanatismus a síla náboženství je jediná vizitka této horké země. Arabský prezident a vláda, striktně muslimská, nadělala v zemi spoustu neřesti a zla. Lidé žijí v obavách a na některých místech v permanentních bojích, kde o život přichází stovky nevinných lidí. Kde? V oblastech jižních a západních, kde žijí původní kmeny těch nejčernějších z černých. Ano, jejich pleť je černá, ale jejich duše a charakter je zářivý, otevřený, přátelský a pohostinný.

Při našem cestování po severní a východní části černého kontinentu jsme navštívili i Súdán. Největší zemi černého kontinentu o rozloze 2,5 mil.km, rozdělenou do 26 států. Zemi obývá zhruba 41 milionů obyvatel, z nichž 70 % tvoří muslimové a 25 % animisté a pouhých 5 % křesťané, na severu země jsou to Arabové a v jižní a západní části černočerní Afričané. Je to jedna z nejchudších zemí světa i přes to, že má ohromné zdroje nerostného bohatství. Kromě bohatství jižního Súdánu, tím máme na mysli ropu, se těží měď i zlato a slída. Hlavním zdrojem obživy je zemědělství, ale spíše pro potřebu jednotlivce. Pěstuje se zde bavlna, sorgam, arabská guma, také cukrová třtina a další plodiny. Velbloudy, kozy a skot najdete na každém rohu jako i spousty oslů, které používají k přepravě nákladů i sebe samých.

Všude pobíhaly veselé děti

Přepluli jsme Asuánskou přehradu a po párhodinové byrokracii jsme směřovali do hlavního města vyřídit si povolení k možnosti cestovat po západní a východní části Súdánu. Krajina se měnila, vesničky byly veselejší, čistší než v sousedním Egyptě, hliněné hranaté domky zdobila malba či pěkné železné barevné oplocení. Všude pobíhaly veselé děti a barevně oblečené ženy, všichni mávali, zdravili i si tu ručku pro něco natáhli. Jen ta cesta plná písku, kamení a občas i asfaltu se opuštěnou krajinou nekonečně táhla vzdáleně podél řeky Nil.

Krátká zastávka u menší hory Jebel Barkal či Gebel Barkal s návštěvou Královského pohřebiště z roku 1450 před Kristem, kdy egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal, 98 m vysoká, na vrchu plochá hora, která sloužila jako orientační bod, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.

Trochu úředničení v Chartúmu

Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde nákupem výpěstků jsme s radostí podpořili místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. V rušných ulicích mezi zmatečným provozem tříkolových taxíků, minibusů, terénních i osobních automobilů jsme se náhodně seznámili se dvěma chlapíky, offroadovými nadšenci Abdelsalamem a Tahou a následně s jejich několika kamarády.

V Chartúmu nás čekalo trochu úředničení a návštěva ambasád následujících zemí, byli jsme nuceni hledat přijatelné ubytování. Kde jinde se můžete dostat mezi domorodce a do centra dění, než v Národním kempu na okraji města a tam nás úspěšně dovedl Abdelsalam. Nocovali jsme zde jako jediní běloši mezi možná stovkou černočerných Jihosúdánců. Prostor sloužil jako cvičiště, kde bývalé vojáky přecvičovali na policisty.

S Tahovou partou jsme strávili pár příjemných večerů, ochutnali místní kuchyni a podnikli jeden výlet přes vesničky hliněných domků, políčka a farmy domorodců na banánovo-mangovou plantáž jejich kamaráda, kam často jezdí střílet opice, které likvidují úrodu banánů a manga. Prodírali jsme se neprostupnou buší a úzkými cestami, až jsme se dostali do zeleného ráje na břehu Nilu. Kamarád už měl zabito a z velké pánve na plápolajícím ohni se linula nádherná vůně restovaného kozího masa. Se šatou a arabským chlebem to je lahůdka. Opicím se však jejich přítomnost nějak nelíbila, zmizely kdesi v okolí, tak z toho bylo příjemné odpoledne na písečné pláži břehu Modrého Nilu. Ovšem naším cílem byl západ, Dárfúr a okolí.

Andrea Kaucká