S přednáškou o tom, proč v roce 1945 padla takzvaná železná opona, která rozdělila Evropu na západní a východní zájmovou zónu, přijel do jáchymovských lázní historik Ivan Kulhánek, autor knihy „Klopýtání přes budoucnost“.

Zamýšlí se nad tím, zda si vítězné mocnosti rozdělily osvobozenou Evropu až po konferenci v Jaltě, nebo zda rozhodnutí rozdělit si kontinent padlo už dříve. Rozhovor s historikem může být i pozvánkou na přednášku na stejné téma, která se uskuteční ve středu 26. listopadu v karlovarské knihovně v ulici I. P. Pavlova.

Jak to tedy bylo s tou železnou oponou?
Někteří se domnívají, že padla po konferenci v Jaltě v roce 1945. Jiní tvrdí, že k tomu došlo až v roce 1947 po Churchillově projevu ve Fultonu. A další, mezi něž patřím i já, jsou přesvědčeni, že se tak stalo daleko dříve. Snažím se dovodit, že to nebylo dílo jednoho člověka, ale že se na tom podíleli americký prezident Roosevelt, britský premiér Churchill a sovětský státník Stalin.

Z jakých materiálů jste vycházel?
Podkladů je celá řada. Historik se v nich musí nejenom vyznat, ale musí je i skloubit. Bezprostřední dokumenty, které by prokázaly, že se v Jaltě stalo něco, co bylo nehodno velkých státníků, nemáme. Vše jsou kombinace útržkovitých informací jednotlivých účastníků jaltské konference.

Svou knihu jste nazval Klopýtání přes budoucnost. Proč?
Domnívám se, že historie nejde přímočarou cestou. Někdy jde vpravo, jindy vlevo, občas udělá krok zpátky… Je to takové klopýtání. Minulost si nikdy nemůžeme zcela přesně vybavit a přítomnost, ta už je v tomto okamžiku pryč. A tak nás čeká jenom budoucnost. Náš život je proto samé klopýtání přes budoucnost.

Jako historik se specializujete pouze na dvacáté století, nebo je váš záběr širší?
Specializuji se na dvacáté století, to ale nelze pochopit zejména bez poslední třetiny století devatenáctého. To znamená od vzniku Německa a Itálie. Jak známo, dvě hrozné války, které lidstvo postihly, byly, někdy za pomoci jiných mocností, vyprovokovány Německem. A to je možné vysvětlit si pouze z doby, kdy Německo vzniklo, tedy z let 1870—1871.

Historici jsou ale vesměs úzce specializovaní na jednotlivé etapy či století. Jak se na vás dívali kolegové v okamžiku, kdy jste svou knihou zabrousil do dvou, respektive tří století?
Považují mě trochu za raritu, někteří možná i za samorostlého zrádce.

Vaše práce se točí kolem poměrně nedávné historie. Je ale doba, do které byste se chtěl vrátit a žít v ní?
Chtěl bych se vrátit do antiky. Do šestého století před naším letopočtem. Chtěl bych se procházet tam, kde chodili Platon se Sokratem a vedli své filozofické dialogy. Možná bych si chtěl popovídat i s Kantem a potkat Marxe.

Zmínil jste se o tom, že historické anály někdy nejsou úplně kompletní. Jaký prostor má historik pro úvahy, spekulace, dohady…?
Taková spekulace musí znít věrohodně a pravdivě. Někdy i dokonce samotná pravda může vypadat nevěrohodně! Proto to, co napíši nebo řeknu, musí znít alespoň pravděpodobně.