Myslela, že se sen o miminku rozplynul. „Byl listopad a já měla termín až v únoru.“

Téměř pětiletý Míša je veselý kluk a velký brácha a málokdo by hádal, jakým bojem si on i jeho rodina museli projít. Chlapeček se narodil o dvanáct týdnů dříve a hned po svém příchodu na svět se snažil za pomoci lékařů a sester vyhrát svou první životní bitvu.

Těhotenství dost dlouho vypadalo jako bezproblémové. „Kdybych nepřibírala na váze, ani bych nevěděla, že jsem v jiném stavu,“ vzpomíná Helena Vávrová. „Do pátého měsíce jsem pracovala, pak jsem začala být stále unavenější, téměř nikam jsem nedošla.“

Chvíli poté, co Helena skončila v zaměstnání, onemocněla chřipkou. Bez léků, které jako těhotná brát nemohla, trvala nemoc čtrnáct dní. Přesto ještě tehdy bylo všechno v pořádku a 3D ultrazvuk ukázal, že se manželům Vávrovým narodí chlapeček.

TROMBÓZA

Objevily se však další komplikace. Helenu začala bolet noha. Otekla jí tak, že těhotná žena v 25. týdnu nemohla vstát z postele. „V nemocnici diagnostikovali hlubokou žilní trombózu a hospitalizovali mě. Byla jsem v šoku, musela jsem ležet. Moc jsem se bála o miminko, i když mě lékaři ujišťovali, že injekce na ředění krve nemají na dítě vliv.“

Po propuštění domů začala Helena věřit, že si v klidu užije těhotenství. „Lékaři mě hlídali a já jezdila pravidelně na odběry krve.“ Jedna cesta na odběry ale skončila na pohotovosti. „Začala jsem silně krvácet, přišly hrozné křeče. Netušila jsem, že ta nesnesitelná bolest jsou kontrakce,“ popisuje chvíli, kdy ji lékaři odváželi na operační sál. Myslela, že se sen o miminku rozplynul. „Byl listopad a já měla termín až v únoru.“

Malého Míšánka, který vážil 990 gramů a měřil 38 centimetrů, převezli do Neonatologického centra v Mostě. „Když mi den po porodu manžel přivezl ukázat fotky našeho dítěte, nevěřila jsem. Nebylo to dítě. Aspoň ne takové, jaké jsem chtěla, o jakém jsem snila. Ale byl to můj syn. Syn jménem Míša. I když jsem po propuštění sotva chodila, nebyla jsem schopná bez pomoci cokoliv dělat, ani se skoro umýt, sedli jsme do auta a jeli do Mostu.“

Helena koukala do inkubátoru a jen brečela. Beznaděj a bezmoc, to bylo to, co cítila. „Jednou se jeho stav zlepšil, jindy zase zhoršil. A do toho se blížily Vánoce. U nás ale žádné nebyly. Neměli jsme stromeček, nekupovali dárky. Místo toho jsme každý den volali do nemocnice a doufali v lepší zítřky.“

A ty také přišly. Dnes je z Míši kluk jako buk, který svým rodičům, přestože už spolu nějakou dobu nežijí, dělá jen samou radost a je vzorem pro svou malou sestřičku Gábinku.