V neděli zasáhla Českou republiku smutná zpráva, že zemřel bývalý prezident Václav Havel. Tato zvěst se rychle začala šířit do celého světa. A dostala se i k lidem, kteří za totality opustili naši zemi a emigrovali do zahraničí. Dodnes jsou ale se svojí rodnou vlastí velice silně spjatí.

„Jestli se nemýlím, tak měl Havel tenkrát po revoluci novoroční projev k národu. K nám, sem do Colorada, se jeho projev dostal na nahrané kazetě. Tehdy mi to poslala country rodina Kocmanů z Brna. Ten projev na nás zapůsobil silně. Byli jsme naplněni radostí nad návrhem úplně jiného politického úhlu a ze slibu plánované obnovy tehdejší zakyslé společnosti. Opakuji, nadšení bylo obrovské. Slova zněla vzdušně a přesvědčivě. A věřím, že lidé doma, zrovna jako my tady, vzpínali ruce k nebesům a hlaholili aleluja,“ zavzpomínal spisovatel Jerry Vecka, dnes žijící v americkém Coloradu.

„A jak dlouho ta euforie trvala? To nemohu napsat, neboť to přesně nevím. Dělí nás dálka. Kdo vlastně zavinil, že se projev nenaplnil ve skutečnost? To víte nejlépe sami. Já si každý den otevřu noviny a nestačím se divit nad těmi problémy. Hlavou mi projede přirovnání, že jste nás úspěšně dohnali. A předháníte! Jsou na vině politici, anebo lidé? Vyberte si,“ pokračoval Vecka.

Současně na dálku vyslovil upřímnou soustrast pozůstalým a rodině.

Jiří Vaněk, signatář Charty 77, napsal z australského Sydney:

„Havel si zaslouží pozitivní místo v historii i přes chybu, kterou udělal, a tím bylo, že v roce 1989 nezakázal KSČ a nepozavíral vysoké komunistické funkcionáře. Ale i přesto si Havel držel od komunistů v době svého prezidentování patřičnou vzdálenost. Čest jeho památce.“

Podobné reakce po úmrtí českého velikána přicházejí také z naší domoviny. Síla Havlovy osobnosti ovlivnila život například Ladislavu Nyklovi z Chodova. „Hned po revoluci, když se Havel stal prezidentem, jsem mu poslal žádost o pomoc při mé rehabilitaci na jeho prezidentskou kancelář. Zanedlouho mi odpověděli tím, že poslali přípis OÚNZ Karlovy Vary, byla sestavena komise a ta rozhodla, že mě po morální stránce rehabilitovala. Už jsem nebyl takzvaný zaprodanec amerického imperialismu ani zrádce dělnické třídy, ale svéprávný občan, který už nebude vyhazován z práce a přestanou noční výslechy a prohlídky bytu,“ uvedl Nykl. „Po revoluci mi nabídli zpátky zaměstnání v nemocnici v Ostrově. Většina těch, co mě tenkrát vyhazovali, už ale byla na vedoucích místech. Takže jsem odešel sám, tentokrát již dobrovolně. Spoluzaměstnanci měli legraci z toho, že jsem tehdy nic neměl a nemám zas. Nedokázali pochopit, proč jsem to všechno dělal. Ale je to tak prosté, pro svobodu člověka,“ dodal Nykl. Také on si Václava Havla velice vážil.