Klidná cesta autobusem se najednou zvrtla. Spíše převrátila. Najednou ležím v převráceném autobuse, bolí mě pánev a pravá noha. Obličej mám kvůli odřeninám v jednom ohni a za neustálého nářku mých spolucestujících čekám na modré majáky a kvílení sirén jako na smilování. Ale zpět na začátek.

Po domluvě s Martinem Kasalem, mluvčím krajských hasičů, přijíždím na velké cvičení na Božím Daru. Téma je prosté, hromadné neštěstí ve velmi malém prostoru, v hrozných meteorologických podmínkách a při velkém počtu zraněných. Mé první kroky vedou do maskérny na místní stanici hasičů, kde dostávám kartičku se svým zraněním. „Nebudete moct chodit a budete trošku v limbu," říká mi při maskování sympatická záchranářka (dostal jsem nestabilní zlomeninu pánve společně se zavřenou zlomeninou pravé stehenní kosti). To se ještě směji, zvláště když vidím, co dostali někteří ostatní.

„Tebe domaskuji až v autobuse, mám tu pro tebe připravené zvratky z pudinku," dodává slečna a celé osazenstvo se směje. „Ty holt budeš muset být jen v tričku, budeš mít rozřezané ruce od skla." To při pohledu ven z okna, kde teploměr právě ukazuje minus osm stupňů, naznačuje, že to nebude až tak veselá párty, jak si dobrovolní hasiči v kůži pomyslných obětí myslí.

To už do začátku cvičení zbývá půlhodinka, a tak nás všechny odvážejí k místu havárie. Zde poprvé pociťujeme, jak v praxi vypadá, když je minus deset stupňů, padá sníh a fouká silný vítr. Poprvé se začínám klepat.

Především mrazivé počasí dělalo problémy.

Severní vítr byl vážně krutý

I díky zimě pomalu už nepřemýšlím jako novinář, ale čistě pragmatický člověk. Sedám si proto dopředu, kde očekávám vstup hasičů a rychlý odnos do vyhřáté sanitky. Rychlým pohledem přejedu vnitřek autobusu. Krvavé tváře se zatím smějí a snaží se tak zapomenout na tu děsivou zimu. Do toho všeho klepání zubů promluví mrtvý řidič Karel. „Zavřete si tam to okýnko, je mi zima. Jo, a nezapomeňte mi vrátit ty podšálky." Aspoň na pár vteřin všichni zapomínají na zimu a začnou se smát. V tu chvíli se dovídáme, že cvičení právě začalo.

A je to tady

Do vtipů už se pomalu nikomu nechce. Připadám si jako v mrazáku. „Kde jsou, sakra? Ještě chvíli a zavolám na 112ku," konstatuje jeden ze zraněných. „O pětku že tu budou první Ostrovští," glosuje dobrovolný hasič z Abertam. Netroufnu si hádat, po kolika minutách vidíme první modrý maják. Celý autobus i mrtvý řidič Karel náhle ožijí a snažíme se zahlédnout, kdo to přijel. „To je skútr horský, tam se asi všichni nevejdeme," zní z davu.

Najednou se z ničeho nic začnou sjíždět první záchranáři. Ti kolem autobusu chodí jako supi a zkoumají rozsah škod. Z všeobecného veselí se najednou stane osazenstvo divadelní scény, kdy všichni přepnou do své herecké role. „Pomoc, zachraňte nás," zní z autobusu.

Ze svého místa vidím jen míhající se siluety v záři modrých majáků. V hlavě pořád slyším: „Neberte si ty druhé kalhoty, asi vám je rozstřihnou." Mé klepání se zimou už nejde zastavit. V tu chvíli si hasiči proráží cestu do autobusu přes zadní okno. Tehdy si uvědomuji, že můj plán s rychlým vysvobozením nevyjde.

Nejprve provedou rychlý průzkum hasiči, jestli je autobus stabilní, a následně pouští lékaře a záchranáře a probíhá první třídění zraněných metodou START. „Kdo může chodit, tak pomalu ven," volá lékařka. Tím se zvedá první malá skupina z dvaceti lidí. Doktorka už je kousek ode mě a slyším od ní jen žlutá, červená, žlutá.

Přijde ke mně. Ptá se, co mě bolí, jak se mi dýchá. Bezmocně už jen natahuji ruku, kde mám napsané poznámky pro záchranáře. „Červená," ozve se a jde dál. Přichází kolega a dává mi na ruku červený pásek. Mezitím zepředu uvolňují zraněného, aby se mohlo rozbít i čelní sklo a zrychlit se tak zachraňování.

Dostal jsem se ven

Už trošku letargicky vnímám, jak doktorka hlásí do vysílačky počty zraněných a mrtvého řidiče autobusu. Z mírného klimbání mě probere volání záchranáře nade mnou. „Tady je ještě jeden červenej, nechodí." V tu chvíli se nade mnou seskupují hasiči a ve stylu hry Tetris mě dostávají na desku. Následně mě vytáhnou. V tu chvíli se mi začne stýskat po autobusu, kde bylo alespoň vydýcháno a nefoukal zde ten šílený vítr.

Z mého uvažování mě vytrhne přesunutí na záchranářská nosítka. Dostávám se pod ruku záchranáře. „Víte, co je za den? Jak se jmenujete?" ptá se mě. Mezitím mě hasiči pomocí třmenů na nosítkách fixují a následně odvážejí dále od nehody.

Snažím se koukat po svém okolí, ale jde to z nosítek jen velice těžce. Ocitám se na dalším stanovišti, kde dostávám první infuzi a dochází zde k bližší diagnóze. „Kde vás bolí?" slyším dnes už minimálně potřetí. Dostanu ze sebe jen: „Je mi zima." Ležím, dívám se na nebe, odkud padá sníh, a přemýšlím, jestli tato reportáž byla dobrý nápad. Mezitím dostávám termofólii, která díky větru plápolá, a já si tak připadám jako plachetnice na moři.

Přichází lékař, který mě po dalším prohlédnutí změní z červeného do žlutého. Už se se mnou pomalu třesou i nosítka, jak se klepu, a tak mě odvážejí do připraveného vyhřátého stanu, kde opět na řadu přichází prohlídka a následné rozřazení na odvoz do nemocnice. Každou chvilku se mě ptají, jak mi je. Co lékař, to názor, a tak se opět přesouvám do stavu červených. „Mám tu volnou sanitu pro dva, koho mám vzít?" ptá se příjemná, zrzavá záchranářka. Snažím se vnitřně křičet: „Mě, sakra, mě, jsem červenej." Asi to pomohlo. „Tenhle je na tom špatně, toho na varskou Emergency," zachraňuje mě svými slovy záchranářka. Společně se mnou naloží podobně pobitého dobrovolného hasiče a jedeme do karlovarské nemocnice na Emergency.

Především mrazivé počasí dělalo problémy.

Konečně na cestě

Má další jízda na lůžku tak vede přímo do nitra sanitky přizpůsobené k převozu dvou ležících pacientů. „Kde sloužíš?" ptá se mě dobrovolný hasič z Abertam. „Nikde, mám to v rámci práce," dodávám a společně tak začínáme rozmrzávat. Mezitím naskočí i ona zrzavá, sympatická záchranářka a vyrážímě směr Karlovy Vary. Cestou z Božího Daru myslím na to, jestli mě k nosítkám hasiči pořádně přikurtovali, protože ona cesta z kopce je zážitek hodný Matějské pouti.

S pohledem nahoru se snažím odhadnout, kudy zrovna jedeme. Jediné, co jsem poznal, byl nájezd na Vary u Ostrova. Díky teplu pomalu začínám dostávat cit do rukou a upadám do takového pokojného polospánku.

Během rychlé konverzace se nás záchranářka ptá, čím nám může pomoci. „Pořádně zatopte," konstatuji a přidává se kolega se žádostí o rum na zahřátí. Díky tomu si vzpomenu na bernardýna se soudkem rumu. To by byl v tuto chvíli záchranář, směji se.

Padá poslední otázka, jestli jsme v pořádku, a už zastavujeme u rampy karlovarské Emergency. Od této chvíle si připadám jak v americkém seriálu z nemocničního prostředí. Ještě za jízdy na oddělení stíhá záchranářka říct lékaři první diagnózu a už se dostávám na v pořadí už několikáté lehátko. „Pane, víte, kde jste, pamatujete si nehodu?" ptá se mě. Odříkám vše už zpaměti, neboť na podobné otázky jsem dnes již odpovídal několikrát.

Neustále se nade mnou sklání několik zelených uniforem a debatují, jaké vyšetření podstoupím. Snažím se i díky znalosti seriálů pochopit, o čem se to baví, ale v tu chvíli už mě vezou na CT (počítačová tomografie, pozn. autora). „Zde si počkáme asi pět minut, abychom simulovali skutečné vyšetření," říká mi sestřička. Po tomto vyšetření se vracím zpět na oddělení, kde se stanoví definitivní diagnóza a předepíše lék a přebírá si mě zde doktorka z JIP (jednotka intenzivní péče, pozn. autora). Sem mě vyveze výtah a mé útrapy jsou téměř u konce. „Teď bychom si vás zde uložili a dali přednost těžším případům. Pokud by nic horšího nebylo, šel byste na operaci rovnou," pronesla ke mně lékařka z JIPu a dodala. „Teď už jste ale zdravý a můžete zpátky mezi svoje kolegy." Po zhruba dvou a půl hodinách stojím zpátky na nohou a svou chůzí spíše připomínám Neila Armstronga na Měsíci, ale na to, že jsem měl zlomenou pánev a stehenní kost, celkem slušné.

Jdu tedy za havarovanými kolegy a shrnujeme si své poznatky z právě pro nás ukončeného cvičení. Shodujeme se v tom, že podobné cvičení už jedině v létě. Následně odcházíme na zaslouženou cigaretku. Při tom se začínám smát. Kouřím společně s figurantem, který měl podle diagnózy pneumotorax (nahromadění vzduchu či jiného plynu v pleurální dutině. Pleurální dutina je uzavřený prostor obklopující plíce, pozn. autora).

Třídění pacientů metoda START:

Po zkontrolování prostoru havárie hasiči nastoupí lékař, který náramky označí zraněné. Díky tomu se pak určují priority záchrany.

Zelená lehce zraněný

Žlutá odklad pomoci

Červená neodkladná pomoc

Černá mrtvý