Přesto autor divadelní hry Tajemství pánů Becherů Viktor Braunreiter namáčel svůj pomyslný brk do becherovky a psal dál. Díky jeho vtipu a houževnatosti se teď můžeme těšit na blížící se premiéru Becherů, která nás čeká už tento týden. 2. prosince od 19:30 v Karlovarském městském divadle.

Více o vzniku samotného textu se dočtete v rozhovoru se samotným autorem.

Práce na scénáři není nikdy lehká. Autor se často musí smířit s nemilosrdnými škrty ve svém díle. Jak to bylo u vás? Kolik bylo verzí Becherů, než se konečně dostali do fáze „a teď se může jít hrát“?
Verzí vzniklo šest a nebylo to snadné (smích). Vyhazovaly se jednotlivé obrazy, postavy, situace a konečně i celé scénáře. Někdy to byly opravdu těžké chvilky. Musel jsem si pořád opakovat, že je to vše pácháno pro dobro věci. Už jsem pár scénářů napsal, ovšem pro svoje divadlo. Tohle byla úplně jiná a nová zkušenost.

Kolik se toho vyškrtalo? A co vám z původních verzí nejvíc chybí?
Jak už jsem řekl, škrtalo se opravdu hodně. Původní scénář, tedy první verze, měla 60 stran a vyhodila se prakticky celá. Z každé další verze se vyhodila minimálně polovina, která se musela úplně předělat (smích). Nejvíc mi chybí obraz “Ples v Puppu”, který byl sice upovídaný, ale myslím, že měl jistý potenciál. Obsahoval jemné vtípky a narážky různých historických osobností našeho města. V jedné verzi se dokonce tančilo. To by ovšem bylo sebevražedné (smích).

Kde všude jste čerpal, když jste sháněl podklady pro Tajemství pánů Becherů?
Měl jsem k dispozici podklady z Jan Becher muzea. To bylo neocenitelné. Dále pak z knih, které o Becherech vyšly.

Jak dlouho vznikala první verze scénáře? A jak dlouho trvalo, než jste se dopracovali k poslednímu textu?
První verze scénáře vznikala měsíc a půl. Celkem práce na scénáři trvaly devět měsíců, kdy jsem nemluvil prakticky o ničem jiném (smích). Přátelé i rodina si mysleli, že jsem se zbláznil (smích). Byl jsem úplně mimo realitu.

Jak jste psal Bechery? Lidsky, nebo jako karlovarské legendy?
Těžko k tématu přistupovat jinak než jako k legendě. Byly to samozřejmě především lidské bytosti a právě to jsem se snažil do příběhu nějak propašovat.

Během Noci divadel proběhla hláška, že jste měl tuším ve druhé verzi pár nosných momentů. Odhalil jste je nakonec?
Výraz “nosné momenty” byl moudře použit jen proto, abych se nešel rovnou utopit (smích). Byla to ze strany režiséra a dramaturgyně milosrdná lež (smích).

À propos, co se zachovalo z původní verze, kromě becherovky?
Křestní jména Becherů (smích).

Nepropadal jste pocitům naprosté beznaděje a chuti s tím vším seknout? Přeci jen i autor má jen jedny nervy.
Tisíckrát. Jenže já to chtěl dělat, a navíc jsem byl férově varován, že to bude boj o každé slovo. Musel jsem si tedy říci, chlape, seber se, a začít nanovo. Přiznávám, že byly chvíle, kdy jsem psal s velkým odporem. To, co vzniklo, se samozřejmě okamžitě vyhazovalo (smích).

Co máte na hře nejraději?
Já vím, že se ptáte na něco jiného, ale neumím si pomoci. Nejraději na ní mám to, že je hotová (smích).

Co vás na celém procesu psaní nejvíce bavilo?
Nejvíce mě bavilo to první zasednutí k prázdnému papíru. Měl jsem ohromnou chuť vyprávět a stovky nápadů, co všechno se v mém příběhu musí stát. Pak proběhla doba temna a závěr práce už byl zase plný entuziasmu (smích).