Nikdy jsem hokej nehrál a celý život jsem zastával názor, že stoupnout si mezi tři tyče není tak složité. Což o to, složité a těžké to není. Pokud se tedy nebojíte tvrdých létajících předmětů. Nejhorší ovšem je obléci se a dojít na led.
Dostal jsem tu možnost zatrénovat si s extraligovou juniorkou HC Energie. Trenéři Karel Mlejnek a Jaromír Kverka byli sami zvědaví, jak dopadnu.
Sraz všech hráčů byl v 16:30.

Tam jsem se ještě dostavil plný sil a elánu. Nafasoval jsem si výzbroj, a když jsem ji přenášel ze skladu do šatny, tak mi zase tak hrozně těžká nepřipadala.
Následovala porada po odehraném zápase a rozbor videa.
Bez brýlí jsem na obrazovce zavěšené pod stropem viděl malé bílé a červené puntíky, jak se honí kolem dokola. Trenér vysvětloval, co sehráli jeho hráči dobře a kde naopak udělali chybu. Dá se říci, že i v této fázi tréninku jsem uspěl, i když jsem neviděl nic.
V 17:30 vyslal Karel Mlejnek své svěřence do posilovny.
Tuto část jsem kategoricky odmítl. Má postava netrénovaného stodvacetikilového atleta by mohla utrpět nějakou újmu. Zůstal jsem tak v šatně sám a pomalu se začal oblékat. Říkal jsem si: „Máme čas. Na led jdeme až za hodinu, tak si ještě dám jednu injekci z tabákové produkce, aby se mi lépe dýchalo.“

Tři čtvrtě hodiny před nástupem.
Začal jsem se potit. Do kalhot jsem se nasoukal dobře. Byly dostatečně veliké a neměl jsem s nimi žádný problém. Stále jsem si říkal, že to zvládnu.
Následovalo zavázání si bruslí, jinými slovy obrovský problém. Mé krásné břicho, léty vypracované do tvaru kuličky, narazilo. Přes okraj kalhot jsem se nemohl ohnout k bruslím. Jinými slovy – byl jsem jako ponorka Nautilus. Nádech a pod hladinu. Na pátý pokus jsem si zavázal pravou brusli. To samé platilo i u levé a ručník, který jsem si vzal s sebou, že se po tréninku osprchuji, by se už dal ždímat, jak byl propocený.
Myslel jsem si, že nejhorší už je za mnou. Nebylo.

Gólmani juniorky Vašek Endál a Láďa Habal se mohli smíchy umlátit, když jsem si klekl na betony a začal si připínat řemínky. „To by mě zajímalo, jak potom vstaneš,“ prohodil Endál a Habal se mohl smíchy potrhat.
Na tuto otázku jsem nedokázal odpovědět. Dělal jsem že nic a v klidu jsem si šněroval betony.
Pak to přišlo. Musel jsem se postavit. Zpocený i na zádech v místech, kde přestávají mít slušný název, jsem vykopl jednu nohu, zapřel se o beton a vstal. Hlavou mi problesklo: „Já už nemůžu. To nikdy nedám.“
Z posilovny se vrátil zbytek týmu, a když mě jmenovitě Kverka junior a Vachovec viděli, tak… Ani nedokážu jejich reakci popsat. „Už se oblíkáš hodinu a zatím máš na sobě jen kalhoty a betony,“ prohodil Michal Vachovec s velmi širokým úsměvem.

Na hodinkách stálo 18:20.
Za deset minut na ledě. To nikdy nemůžu stihnout, jelikož jsem stále seděl na lavičce, otíraje si pot z čela.

Hráči odcházejí na led, 18:29.
Já jsem stále seděl s ručníkem na hlavě a funěl jako parní lokomotiva táhnoucí plný vlak uhlí. Ze všech stran jsem slyšel: „Dělej, dělej.“ A hlavou se mi honilo: „Na tohle se můžu vykašlat. Tohle nedám. Já už nemůžu.“ Do šatny přišel zbytek realizačního týmu, akorát když jsem se soukal do vesty. Pravda. Byla mi trochu těsná. Dostal jsem ji po Vaškovi Endálovi. Mezi námi je jen nepatrný váhový rozdíl. On má pětasedmdesát kilo a já krásných sto dvacet. Připadal jsem si jako ve skafandru, ve kterém hopsali američtí astronauti po Měsíci před čtyřiceti lety.

Tým už je na ledě a já stále v šatně, 18:35.
„Jendo, musíš. Tohle zvládneš,“ říkal jsem si. Přetáhnout dres přes hlavu také nebyl žádný med. Každopádně mi s ním vedoucí mužstva Reiser pomohl, a mohl jsem vyrazit. Vyrazit? To není to pravé slovo. Jako slavný Alexej Petrovič Meresjev se plížím k ledové ploše. Helmu v lapačce, hokejku jako děda Mráz berlu a sunu se krok sun krok.

Už jsem na střídačce, 18:40.
Hráči se už rozbruslují, já sedím na střídačce a funím. „Tak pojď. Kluci si na tebe chtějí vystřelit,“ tahá mě na led trenér Jaromír Kverka. Už teď nemůžu a to mám před sebou ještě celý trénink. To je něco, co mi hlava nebere, a stále si kladu otázku: „Proč? Proč to, Jendo, děláš?“ Odpověď je mi dodnes neznáma.

Sbírám zbytky sil a vstupuji na ledovou plochu. Opírám se o betony. Ne že bych neuměl bruslit, ale prostě už jsem na pokraji sil.
Přijíždím do branky. Zaujímám základní klidový postoj. To znamená v předklonu, opíraje se o betony. „Budeme na tebe střílet. Neboj. Lehce, tak aby ses rozchytal,“ popisuje mi kouč Kverka činnost, která bude následovat.

Pár puků na lapačku chytám. Střely to určitě nejsou. Spíše taková lehká nahození. „Udělej nějaký zákrok, ať máme pořádnou fotku,“ slyším slova kolegy fotografa Kopřivy. Klekám si a máchám jednou rukou ve vzduchu jako smyslů zbavený. „Problém. Jak se postavím?“ proběhla mi hlavou myšlenka. Hodně dlouho jsem klečel, než jsem sebral zbytky sil a vstal.

Po následujících pár nahozeních jsem pustil do branky Vaška Endála a odjel jsem na střídačku. Když už jsem tam seděl půl hodiny a trénink se blížil ke konci, tak jsem vyrazil do šatny. Cestou mě ještě pár kluků přemlouvalo, ať nechodím, že si chtějí vystřelit, ale byl jsem soudný.
Tahle hra pro mě není, a pokud ano, tak musím shodit minimálně třicet kilo a nabrat pořádnou fyzickou kondici. Jinak můžu o hokeji jen psát a to ještě tak, abych nikoho neurazil. Byl bych nerad, kdyby mně některý z brankářů někdy řekl: „Tak si to pojď vyzkoušet, když jsi tak chytrej.“