Co nabídnout a jak přesvědčit lidi o tom, že knihovna je živá instituce, přímo předurčená k trávení volného času, to řešili knihovníci z Karlovarského kraje, kteří se zapojili do unikátního projektu Kabinetu informačních studií a knihovnictví Masarykovy univerzity v Brně. Jeho název je „Inkubátor sociálních inovací v knihovnách“.

Pět dní si týmy ze šesti knihoven v kraji pod vedením mentorů lámaly hlavy nad tím, co svým čtenářům nabídnout a jak zdokonalit své služby. Pouze skupina mentorů v čele s designerem sociálních inovací v knihovnách Tomášem Štefkem, na rozdíl od účastníků projektu, věděla přesně, do čeho jde.

Jaká jste měli očekávání, pokud byla vůbec nějaká?

Naším cílem bylo pomoci knihovnám vytvářet nebo nastavovat služby tak, aby byly lidem co nejužitečnější. To obsahuje spoustu dílčích dovedností. Třeba umět se lidí správně zeptat na to, co by jim v životě pomohlo, protože když se nezeptáme, máme jen domněnky. Taky umět pracovat v týmu, protože jeden pohled na věc je málo. Mít odvahu navazovat spolupráci, protože každý jsme v něčem dobrý a můžeme si pomoct. A umět si v tom všem udělat jasno a pořádek. Očekávání jsou ošemetná. Ta naše byla především o tom, že to nebude snadné, že spoustu z uvedeného budou knihovníci dělat poprvé v životě a že půjde o nový způsob práce.

Co je cílem projektu?

Snaží se rozvíjet velký potenciál knihoven jako míst v obci, která lidem usnadní, zkvalitní, zpříjemní jejich životy. Míst, kde se lidé mohou potkávat, něco se naučit, trávit svůj volný nebo pracovní čas, dozvídat se o aktuálních tématech, která hýbou obcí nebo společností, zapojovat se do dění. V řadě míst je knihovna vedle sokolovny jediným místem přívodu kultury do obce. Knihovny jsou součástí veřejného prostoru, a měly by proto být užitečné co nejvíce lidem. Před 100 lety byly zakládány jako jeden ze stavebních kamenů vzdělanosti, demokracie, rovnosti. Ta role zůstává, jen současnost vyžaduje jiné prostředky. Číst už umíme.

Vy jste „inkubátor“ realizovali už v několika knihovnách, dal by se najít jejich nějaký společný jmenovatel, problém?

Dobrá narážka. To nebude těžké, hodně jsem toho už zmínil. V knihovnách máme pocit, že je potřeba lidem dodat vše hotové na stříbrném podnose, a pak čekáme, co oni na to. Přeskakujeme tím velmi užitečnou (a někdy i zábavnou) fázi zjišťování uživatelských potřeb a kontaktu s lidmi. Jsou v obci včelaři, lidi, kteří se zajímají o krajinu, zahradníci, kteří se nemají kde scházet, chybí mateřské centrum, prostor pro mládež, kde by se cítila bezpečně, prostor pro seniory, kde by cítili uznání? Setkejme se s nimi a proberme naše potřeby a možnosti. Lidé bývají velmi schopní vytvářet užitečné věci sami, stačí jim prostor a motivace. Když to shrnu, potýkáme se s ostychem ke spolupráci. Na individuální i organizační úrovni. Mám za to, že částečně za to může systém vykazování výsledků práce. Další oblastí, na kterou narážíme všude, je organizační prostředí. Ať už je to obec, úřad nebo větší knihovna. Lidi spolu málo mluví. Každý má na starosti nějaký úsek a snaží se dodávat výsledky. Myslíme si, že už jen tím, že na pět dní dáme smysluplně dohromady lidi, kteří spolu předtím moc nespolupracovali, něco užitečného nastartujeme.

Co vás v naší krajské knihovně překvapilo?

Protože jsem bývalý knihovník, už knihovnu trochu znám. Co mě ale dostalo, jsou lidé. Upřímně a hluboce nadšení a zapálení lidé, se kterými bych sám chtěl pracovat. Profíci, kteří mají přínos společnosti jasně nadřazený osobnímu benefitu. Jinak hlavní stigma této knihovny je, že je to taková “nemocnice na kraji města“. Ale je to jen podmínka, se kterou se taky dá pracovat. Když jsem měl jako mentor jednoho z pracovních týmů “inkubátoru“ zavařenou hlavu a potřeboval si srovnat myšlenky, atmosféra půjčovny v prvním patře knihovny a pohodlná křesla byla přesně to, co jsem potřeboval.

Odnesl jste si nějaký nový poznatek, který by se dal aplikovat v další činnosti?

Toho je vždycky hodně. Myslím si, že kdyby si člověk ze své práce neodnášel nové poznatky, tak to nedělal dobře. Třeba málo odvážně. V Karlových Varech se mi osvědčilo dát lidem, které vedu, důvěru. Ve správných chvílích je potřeba společně si připomenout, co je naším cílem a proč tomu tak je, ale skupina lidí, když má bezpečný prostor, podporu a jasný cíl, dokáže úžasné věci. Když jsem u vás tento program moderoval a mentoroval, odnesl jsem si také spoustu vlastních představ o možnostech, jak bych to mohl udělat lépe. Jenže tohle nejsou chyby. Chyba je jen úhel pohledu. Chyby nejsou, jsou jen příležitosti poučit se a udělat to příště lépe.