Vrahem rozčtvrcené Vranské byl nejspíš voják, který nechtěl přijít o kariéru

Historie jedné z nejslavnějších kauz domácí kriminalistiky se začala psát 2. září 1933. Tenkrát se tělo oběti, zavražděné v Praze, našlo na dvou místech na Slovensku: v kufrech zanechaných v odstavených vagonech vlaků, které z Prahy dojely do Košic a do Bratislavy. Kdo kufry s částmi těla (v jednom byl trup a ve druhém nohy s hlavou) do vlaků přinesl, se tehdejší policii zjistit nepodařilo. Ani dnes není jasné, zda poměrně unikátní a prokazatelně jen nedlouho před činem pořízená zavazadla, z nichž každé i s truchlivým obsahem vážilo kolem 35 kilogramů, ukládal do vlaků odjíždějících z Masarykova a z Wilsonova nádraží sám pachatel, anebo někdo jiný. Klidně to totiž mohl být člověk, který dostal zaplaceno za drobnou službu – a ani nemusel mít ponětí, co nese.

Galaš si však je jistý, že ví, kdo vraždil – a míní, že dokáže odhadnout i Pěkného pohnutky. Deníku to ve čtvrtek 21. září řekl uprostřed expozice kriminalistiky: přímo u autentických předmětů, přivezených ze Slovenska společně s tělem Vranské. Včetně otevřeného kufru. Ty totiž policejní muzeum trvale vystavuje.

Jen samé nepřímé důkazy

„Dospěli jsme k závěru, že vrahem Otýlie Vranské je s největší pravděpodobností rotmistr československé armády Josef Pěkný,“ konstatoval ředitel policejního muzea. Pro toto tvrzení sice neexistuje jediný přímý důkaz (a jeho získání je dnes, s odstupem devíti desetiletí, už vyloučené) – nicméně podporuje je ucelený řetěz důkazů nepřímých. „V té době by to porotní soud normálně soudil,“ naznačil, že co se podařilo shromáždit, by obstálo i v rámci procesu.

play_fill

Případ Otýlie Vranské: Policie už zná jméno vraha. "Usvědčit" ho chce v září

Zločiny a soudy

Galaš s týmem spolupracovníků míní, že čin nebyl plánovaný, ale šlo o vraždu v afektu. Byť se to tak nemusí zdát: pachatel přistoupil k oběti zezadu a podřízl jí hrdo. Ovšem k tomu byli vojáci cvičeni pro boj v zákopech nebo třeba pro případ, že se na průzkumu setkají s nepřítelem. I když se na těle Vranské našlo více ran, i sečné a bodné, právě toto zranění se stalo příčinou smrti.

Ztráta prestiže, hrozba stíhání

Proč? Jaký důvod mohl mít Pěkný k náhlému smrtícímu útoku? „Z našeho pohledu zásadním motivem byla obava o svoji existenci vojáka z povolání,“ vysvětluje Galaš. Vojákovi v jeho postavení by nepochybně společensky uškodilo, kdyby vešly ve známost jeho kontakty s ženou nevalné pověsti. A jestli jsou pravdivá svědectví, že Vranské sliboval práci, nastěhování i pozdější sňatek, ale vážné úmysly s ní ve skutečnosti neměl, hrozilo mu i trestní stíhání: slibovat svatbu naplano bylo tenkrát trestným činem.

Snad mu Vranská mohla i začít v tomto směru vyhrožovat, když se na poslední schůzku dostavil v doprovodu jiné ženy z podobného těsta, jako byla ona sama. Tohle Vranská o Antonii Koklesové dobře věděla; znaly se ještě ze Slovenska, odkud obě pocházely. Mohly se ostatně třeba i pohádat – a rotmistr možná krvavě zasáhl do jejich sporu; kdo ví. Co se doopravdy stalo, zůstane nejasné.

Jisté se, že když Pěkný a Koklesová byli odděleně vyslýcháni, jejich výpovědi se ocitly v rozporu. Když se pak sešli a mluvili spolu o tom, co detektivům řekli, Pěkný se následujícího dne dostavil na policejní ředitelství v Bartolomějské ulici a výpověď změnil tak, aby byla v souladu se sdělením nové partnerky.

Nezastavil se ani před tak absurdním tvrzením, že odpoledne po příchodu z kasáren dal domácímu výpověď – a pozdě večer pak odešel hledat nový podnájem (ve skutečnosti nic nehledal, na místě bydlel nadále). Překvapivě tuto výpověď policisté jen zapsali – a dál neprověřovali. Nad takovým přístupem dnešní kriminalisté kroutí hlavou – a i tenkrát to bylo zvláštní. Lze to možná přičítat na vrub nezkušenosti mladého týmu detektivů – nebo je snad někdo „upozornil“, že příslušníka armády, který je navíc medailemi ověnčeným hrdinou z legií, mají nechat na pokoji? Byla tenkrát těžká doba a prozíraví lidé viděli, jak v sousedním Německu nastupuje k moci fašismus…

Ani vilnost ani loupež

Za prokázané lze považovat, že nešlo o čin sexuálně motivovaný ani o loupežnou vraždu. Oběť, která se ráda bavila a také se uměla pořádně napít, se o své tělo podle svědectví pražských prostitutek ochotně podělila s kýmkoli třeba jen za zaplacenou večeři (měla tudíž mezi nimi pověst venkovské husy, která ze svých půvabů nedokáže nic vytěžit). A mord kvůli penězům nebo šperkům? Nic takového neměla. Jen atraktivní tvář a dobře živené tělo.

Role Koklesové v případu vraždy je podle Galašových slov sporná. „My jsme se původně domnívali, že ona je pachatelkou a důvodem by mohla být žárlivost,“ řekl Deníku ředitel policejního muzea. Vyhodnocení informací z pitevního protokolu, DNA testu uchovávaných vlasů při porovnání s genetickým profilem vnuka podezřelé a dalších důkazů však napovědělo, že ona nejspíš nevraždila. Byť téměř s jistotou na místě činu byla přítomna.

Nová naděje: Vyřeší případ Otýlie Vranské analýza DNA?

Zprávy z Česka

„Je otázkou, zda ona způsobila sedm ran v hrudníku Otýlie Vranské,“ poznamenal Galaš s odkazem na fakt, že jde o nehluboké bodné rány vedené malou silou. Byly zasazeny do již mrtvého těla. Vysvětlení, proč k tomu došlo, však chybí. Pomsta sokyni? Přinutil ji rotmistr, aby se o ona stala spolupachatelkou? Bodal on sám, stále v afektu? Nebo naopak šlo o promyšlený pokus svést vyšetřování na klamnou stopu směrem k prošetřování údajného židovského rituálu? Nevíme.

Jasněji je kolem sečných ran na hlavě Vranské, původně považovaných za následek počátečního útoku nástrojem typu sekáček na maso při postavení čelo proti čelu. Ukázalo se, že tyto rány byly zasazeny již umírající ležící oběti – a jako nástroj by dokonale vyhovovala vojenská šavle. Vykládat je lze jako projev afektu, stejně jako možný odraz návyku frontového vojáka zasadit „ránu jistoty“.