Židovská obec si připomene v Karlových Varech Křišťálovou noc, pogrom na Židy v roce 1938, na pietním místě v Sadové ulici. Připomněla si ji v roce 1946 a po dlouhé době se k této tradici vrátila opět vloni. Letos uctí památku tradičně 10. listopadu, a to od 19. hodin. Ale už minulou neděli se konala komentovaná procházka městem, při níž se zájemci seznámili s důležitými fakty tohoto období. Židovská synagoga stála v Karlových Varech do listopadu roku 1938 na místě dnešního moderního hotelu Bristol v karlovarské Sadové ulici. Stala se jako jako většina židovských synagog v českém pohraničí terčem nacistických žhářů. Stalo se tak právě během Křišťálové noci, jejímuž krutému běsnění se ve dnech 9. až 11. listopadu roku 1938 nevyhnuly ani Karlovy Vary.
A i tam vedla komentovaná procházka, které se účastnil například i Michal Maglia, jehož babička babička Otyllie Wolfová žila v Karlových Varech, skončila v nacistickém likvidačním táboře a nevrátila se z něho. Je také jednou z deseti karlovarských Židů, kteří mají v lázeňském městě na chodnících svůj stolperstein, tedy symbolický kámen zmizelých v důsledku holokaustu a nacistického režimu.
V období Křišťálové noci žilo v Karlových Varech už jen kolem tisícovky Židů. Ti všichni byli nakonec zatčeni. Mnoho z nich bylo bito. Hlavním důvodem bylo, aby nacistům sdělili, kde ukrývají svůj majetek.
Historická procházka začala před dnešním Grandhotelem Ambassador (Národní dům), který v roce 1901 nechal postavit Karlovarský střelecký spolek. "Právě před tento hotel bylo židovské obyvatelstvo přivezeno na nákladních autech, někteří sem byli doslova dovlečeni, což se neobešlo bez fyzického násilí, kterého se ale na Židech dopouštěli i běžní občané," vyprávěl historik muzea Lukáš Svoboda. Ještě před tím ale zmínil, že nacisté se na tento okamžik dlouho připravovali a čekali jen na vhodnou chvíli. V Německu dávno před rokem 1938 vyřešili nežádoucí přítomnost Židů na svém území tak, že je vystěhovali do Polska. Jenomže to ne všechny přijalo, a tak nakonec mnoho z nich žilo vlastně na území nikoho. Doslova živořili a strádali, což nakonec vedlo k tomu, že židovský mladík Herschel Grynszpan postřelil nacistického důstojník Ernsta vom Ratha, který na následky zranění zemřel právě 9. listopadu roku 1938. Křišťálová noc začala jen pár hodin po jeho smrti.
"Židé přivlečení k Národnímu domu byli nahnáni do vstupní haly, kde se museli legitimovat, byli biti a museli stát celou dobu tváří ke zdi. Tomu všemu přihlížel dav, v němž bylo asi tři sta lidí. Mnozí z nich byli velmi zběsilí, byli v něm i mladí lidé z Hitlerjugend. Dav kopal do Židů, plival na ně. Tyto informace máme i díky očitému svědectví Karla Josefa Hahna, který byl sice křesťan, ale vzal si Židovku, a oba byli během Křišťálové noci zatčeni," pokračoval historik.
Karlovy Vary do 30. let minulého století patřily k městům s největším procentuálním zastoupením židovského obyvatelstva na svém území. Ještě před tím, než na ně nacisté upřeli svou pozornost, tvořili 10 procent Karlovaráků, žilo jich tu kolem 2,5 tisíce. Do listopadu roku 1938 ale více než polovina z nich pohraničí raději opustila a odstěhovala se do vnitrozemí nebo do ciziny. Židé přitom většinou zastávali významné profese, řada z nich byli lékaři i advokáti.
Židé ale Karlovy Vary až do poloviny 19. století neobývali, nesměli bydlet na území lázeňského města. Židovská obec ve Varech vznikla až v roce 1869 a osm let později byla slavnostně vysvěcena synagoga v Sadové ulici, a to konkrétně 4. září 1877. Židovské obyvatelstvo se do té doby více koncentrovalo například v Bečově nad Teplou nebo Hroznětíně. V Karlových Varech se tak nenachází typické staré židovské centrum. Židovskou ulicí se stala až v druhé polovině 19. století právě Sadová ulice, kde bydlela židovská honorace, včetně například rodiny Moserových.
Co se ale stalo s lidmi, kteří byli většinou násilně dopravení do Národního domu? "Starší obyvatelstvo bylo odtud následně převezeno na statek v Olšových Vratech. Nebyli tam ani hlídání, ale ti staří lidé se tak báli, a nemáme o tom ani jedinou zprávu, že by se někdo pokusil o útěk. Mladší obyvatelstvo bylo převezeno na policejní stanici, na gestapo, do ulice I. P. Pavlova. Z policejních cel, kde byli podrobeni výslechu a často i biti jen kvůli tomu, aby řekli, kde mají svůj majetek, byli následně přepraveni do soudních cel. Zatčení neuniklo ani patnáct nejbohatších Židů, kteří byli transportováni do Německa. Tam na ně tlačili, aby převedli svůj majetek ve prospěch Říše s příslibem, že pokud tak učiní, dostanou palubní lístek do Šanghaje," líčil muzejník Svoboda. Jak tito lidé skončili a zda se skutečně převedením svého majetku zachránili, není zcela jasné.
Jisté je, že mnoho karlovarských Židů skončilo nejdříve v Terezíně a nakonec v koncentračních a likvidačních táborech. Stejný osud potkal i Otylli Wolfovou, která bydlela v Zahradní ulici. "Praprababička se společně s rodinou dostala do Prahy, kde sehnali ubytování. I ona ale nakonec dostala příkaz, aby se dostavila na shromaždiště v Holešovicích. Moje babička, tedy vnučka paní Otyllie, si pamatuje, jak ji na to místo doprovodili. Byla tehdy zima a oni na saních vezli její věci do Holešovic. Tam se s ní jen rozloučili. Transportovali ji nejdříve do Terezína, odkud od ní přišly nějaké dopisy, které ale nebyly příliš srozumitelné. Až po válce se rodina dozvěděla, že skončila v koncentračním táboře v Izbice, kde byla roku 1942 zavražděná," uvedl prapravnuk židovské obyvatelky.
Dramatický listopad roku 1938 trval v Karlových Varech tři dny. 10. listopadu kolem 16.30 hodin začala hořet židovská synagoga v Sadové ulici. Za krátko vzplála i synagoga v Sokolově, kolem 19. hodiny pak i v Chebu. "Rozkaz z Říše byl jasný, všechny velké synagogy musely být zapáleny. Kdo se toho ujal v Karlových Varech, nevíme. Existují jisté náznaky, že kolem toho bylo hodně rušno. Nejdříve měla být snad vyrabována. Dokonce se před ním měly objevit i kanystry s benzínem. Někteří Židé byli před ní nahnáni, aby viděli, jak hoří. Hasiči u toho tenkrát byli, ale ne proto, aby ji mohli uhasit, ale aby zabránili případnému rozšíření požáru na okolní domy," dodal historik.
Zbytky vyhořelé synagogy byly do konce roku 1938 strženy a o prázdnou parcelu neměl dlouho nikdo zájem. Až po 2. světové válce ji koupilo město. V roce 1956 byl na jejím místě postaven pomník, který byl ale přestěhován kvůli výstavbě hotelu Bristol. Zbytky chrámu byly podle Karlovaráků odvezeny do Tuhnic a některé kusy byly prý dokonce použity jako kvalitní pískovec při opravě Karlova mostu.
