Ostatně, holky jsou na nás zvyklé, takže žádný problém. Jenomže jsem podcenila malou nástrahu.

Ono při psaní článků vařit, zabavit je a neustále odpovídat na otázky typu proč nebo prosby - pojď si povídat či zahrajeme si na školu, prostě nejde. První den jsem na to vyzrála. Psala jsem v noci. Ten druhý už jsem nervózně začala kontrolovat zásoby ve vinotéce a pokukovala po neurolu. Telefon měl totiž pro holky magickou moc, protože ať jsem mluvila s kýmkoliv (informace do novin jsou nezbytné), vždy něco potřebovaly, a to okamžitě. Takže své rychlé poznámky v bloku jsem následně nepřečetla, a když ano, tak že musím namazat rohlíky, zahrát si ubongo a vyřešit, co bude k obědu. Představa, že bych v tomto režimu s dětmi musela navíc řešit úkoly do školy, stejně jako kolegyně Jana, by pro mě byla přímou cestou do blázince. To odpoledne pro mě skončilo horou výčitek, protože ze vzteku a křiku, že potřebuji klid, mě probral až tichý pláč. „My máme hlad,“ vzlykaly holky. Byly dvě odpoledne a já zapomněla uvařit. Takže jsme se k plotně postavily všechny, slzy proměnily ve smích a kuchyni v upatlanou špeluňku, ale ty rozzářené oči za to stály. Proto nesmírně obdivuji všechny rodiče, kteří už přes šedesát dnů toto martyrium absolvují, a i když si někdy postěžují, jsou pro své děti v této korodobě připraveni udělat vše, co jde, jsou pro ně oporou a dokáží se ovládnout. Já smekám.

Ivana Kalinová, redaktorka Karlovarského deníku