Do čela plzeňského biskupství usedá dnes Tomáš Holub

Stane se jím osmačtyřicetiletý Tomáš Holub, který v katedrále sv. Bartoloměje přijme biskupské svěcení. Slavnostní bohoslužby bude samozřejmě přítomen i první muž této diecéze – František Radkovský.

Když se v polovině února dozvěděl výsledek volby svého nástupce, neskrýval nadšení. „Jsem rád, že je to zrovna tento kandidát, že se Svatý otec tak trefil. Je to člověk plný energie a zkušeností," uvedl tehdy Radkovský. Ten se nakonec rozhodl odejít pracovat jako prezident Diecézní charity Plzeň. „Budu duchovně doprovázet zaměstnance, kterých je asi 400, ale také klienty, těch je samozřejmě daleko více," nastínil svou pracovní náplň emeritní biskup, který bude v případě potřeby Holuba zastupovat.

Druhý plzeňský biskup neplánuje v diecézi učinit velký zlom. Chce navázat na dobrou službu svého předchůdce, a to včetně mezikřesťanské spolupráce. „Ekumena je pro mě něco zcela zásadního," řekl Holub.

Bývalý vojenský kaplan Tomáš Holub: Biskupem nejsem, aby mi lidi fandili

Tomáš Holub, který usedne do čela plzeňské diecéze, se bude vedle 
manažerské práce věnovat také pastýřské službě. Ke své nové roli však poznamenává: „Biskupem nejsem proto, aby mi lidi fandili nebo abych dělal dobré ekonomické modely, ale abych pomohl konkrétním lidem potkat se s živým Bohem."

Působil jste jako vojenský kaplan. Co z této zkušenosti použijete v plzeňské diecézi?
Vedle vnímání důležitosti struktury jsem se naučil kreativitě. Vojenský kaplan není klasický kněz, který má přesně řečeno, jak a kde funguje, ale vymýšlí úplně nově, jak se potkat s lidmi a s nimi být. To si myslím, že je pro biskupa docela důležité.

Jak kreativně tedy přemýšlíte nad tím, že se budete potkávat s lidmi?
Necítím se jen jako biskup těch, kteří chodí pravidelně do kostela, ale jako někdo, kdo by měl být partnerem pro hledání a pro lidi, kteří jsou hledající. Pro mě je to snaha být přítomen nejen v církevním, ale i kulturním, sportovním prostředí nebo v běženém životě města.

Takže budete vidět?
Doufám.

Uvedl jste, že mezi bolavé místo v diecézi, které je potřeba léčit, patří opuštěné Sudety s přerušenou tradicí. V jiném rozhovoru jste ovšem řekl, že byste prázdné kostely v ČR nechal zbourat.
Na prvním místě jsou lidi. Kostel má smysl tehdy, jestliže slouží lidem, aby se potkali sami se sebou a s Bohem. V okamžiku, kdy kostel neslouží k tomuto účelu, stává se místem obžaloby, že kraj nežije. Potom je potřeba se ptát, co s tím, aby nebyl obžalobou, ale výzvou.

V západních Čechách je ale dost opuštěných chrámů. Chcete hlavně usilovat o to, aby se do nich vrátili věřící?
Myslím, že tohle není jenom otázka biskupa, ale místního kněze, místní komunity věřících a samosprávy. A proto jsem si dal prioritu, že v relativně krátké době objedu všechny kněze. Budu se snažit setkat se starosty a lidmi, kteří tady mají zodpovědnost. Nechci dělat rozhodnutí od zeleného stolu jako člověk, který přijel z Prahy a teď říká, co bude dělat s kostely v západních Čechách. Myslím, že je to společné hledání. Kdybych řekl, že vím, co se má konat, zbytečně bych frajeřil.

Věnoval jste se ekonomické stránce církve, církevním restitucím. Jak se daří plzeňské diecézi hospodařit?
Jsem na svou diecézi hrdý. Se svými skromnými prostředky, které dostala do vínku, se chová zodpovědně a zároveň kreativně. Myslím, že snaha nabídnout tady bydlení, redukovat množství far, které jsou nepotřebné, je dobrá. Peníze neprojíst, ale vytvořit určité základy, to jsou věci velice moudré a jdou právě k tomu být zodpovědný a zároveň být blízko lidem.

Plánujete, že se diecéze vrhne i do sociálního podnikání?
Mám nějaké představy. Velkým otazníkem je, jak zodpovědně hospodařit s malými kousky farních lesů, které tady jsou a jsou ekonomicky velmi složité. V otázce nových projektů je to celá škála, která bude zahrnovat i věci sociálního podnikání.