Mezinárodní filmový festival se v Karlových Varech koná po sedmačtyřicáté. Ne že právě toto toto číslo by přinutilo Jiřího Bartošku bilancovat, ale sedmačtyřicítka se mu tak nějak dostala pod kůži. Když festival před osmnácti lety přebíral, bylo současnému prezidentovi filmové přehlídky, který se narodil (snad nic tak důvěrného neprozradíme) v roce 1947, sedmačtyřicet. Tehdy s uměleckou ředitelkou MFF Evou Zaoralovou utvořil tandem, který skomírající filmovou přehlídku postavil znovu na nohy. A tehdy s celým produkčním týmem oba dokázali smést i konkurenční filmový festival Golem v Praze.
Ani v Karlových Varech to s festivalem nebylo vždy až tak úplně bez problémů. Zatímco primátoři se střídali, a každý z nich měl na festival svůj osobitý názor, Jiří Bartoška zůstával. V podstatě je v Karlových Varech jediný, kdo na tak významném postu zůstal. Pravděpodobně je to proto, že v lázeňském městě pobývá pouze na léčbu filmem. Ovšem Jiří Bartoška nikdy nehrál s karlovarskými politiky při zdi. Byla to bitva na otevřeném kurtu, která měla vždy jen jednoho vítěze. Jeho. Dokázal být tvrdý, uměl se jim vysmát, dokázal je ztrapnit. A oni ho brali. Usmívali se, v přímém přenosu si nechali vynadat, a dokonce začali pracovat. Postupem doby se město na festival dokázalo i patřičně vyfešákovat.
Po osmnácti letech pochopit, že se Karlovy Vary mají na prestižní akci mimořádné kulturní a světové úrovně představit ve formě, to už stojí za pochvalu. Jiří Bartoška ji lázním vyseknul. Za osm milionů, které město na festival přispívá, to stojí. A nebolí.
