Když jsme v sobotu v devět ráno vyjížděli z Makarské riviéry, míjeli Bašku Vodu, Brelu a posledním pohledem se loučili s jantarovým chorvatským mořem, netušili jsme, že v tento den už pro některé české turisty skončila dovolená, kterou vlastně ještě ani nezahájili. V pohodě jsme svištěli dálnicí a v dáli jsme viděli první tunel z mnoha na dlouhé cestě do České republiky.
Sveti Rok už jsme ale neprojeli. V klidu jsme stáli v koloně a čekali, až se auta budou moci rozjet. A mezi tím chytali zprávy, co se vlastně stalo. Ani ve snu nás nenapadlo, že by šlo o tak obrovskou tragédii a do Bašky Vody se už nikdy nepodívá osm Čechů. Z kusých zpráv v chorvatštině jsme ovšem už tušili, že situace je vážná. A když policie všechny směrovala z dálnice, kterou celou a z obou stran úplně uzavřela, věděli jsme, že o banální nehodu určitě nejde. Což poté potvrdila zpráva z rádia.
Mohli jsme se jenom domnívat, co zřejmě prožívají ti, kteří v autobusu přežili, ale v duchu jsme byli s nimi. Vlastně všichni v té nekončené koloně vozů, které smutně podjížděly dálnici. Nikdo nenadával, nespěchal a trpělivě plnil pokyny chorvatských policistů. Ten zármutek byl všude.
