Je její dobrou duší a v profesní hierarchii také náměstkem, který řídí téměř 400 zaměstnanců. Nyní se rozhodla odejít do důchodu a celou agendu předává své nástupkyni Lence Dlouhé, ta zde pracuje od roku 1995, kdy přišla z východoslovenských Košic.

Heleno, jak dlouho již v nemocnici pracujete?

H: Pracuji zde od 16. července 1979, což je 39 let. Začínala jsem jako porodní asistentka a instrumentářka na gynekologicko-porodnickém oddělení. Nastoupila jsem do nemocnice hned po škole. Vystudovala jsem gymnázium a poté absolvovala dvouletou nástavbu. Po deseti letech jsem se stala vrchní sestrou na porodnici, 11 let jsem náměstkem.

Proč jste si vybrala tento obor?

H: Na gympl jsem šla s tím, že půjdu učit. To mi vymluvila moje matka, která pracovala jako vychovatelka. Nástaveb tolik nebylo, na vysokou jsme nechtěla, tak jsme si s kamarádkou vybraly porodní bábu. Výchovný poradce nás pochválil, řekl, že se jedná o velice perspektivní povolání, protože děti se rodí každý den, za jakýchkoliv okolností. Tato prognóza se mu úplně nepovedla, protože počty narozených dětí klesají. Ostrovská porodnice byla vyhlášená, byla velice moderní a přívětivá k pacientkám, a tak jsem dělala tuto práci ráda.

Jak se díváte na současný systém vzdělávání zdravotních sester?

H: Je to úplně špatně. Vysokoškoláci mají jít dělat k lůžku tu běžnou ošetřovatelskou péči, která je potřebná nejvíce. To už dělat většinou nechtějí, mají vyšší ambice. Problém jsou i státní maturity, řada sester neudělá maturitu. V nemocnici na ně čekáme, ale ony třeba o bod neudělají maturitu z angličtiny nebo matematiky.

L: Já když jsem šla na zdrávku, tak to byla druhá nejprestižnější škola po gymnáziu. V Košicích se nás hlásilo 500 a brali dvě třídy. Po čtyřech letech jsem byla hotová sestra. Dnes je zájemkyň méně, končí po čtyřech letech jako praktická sestra, když nastoupí do nemocnice, nejsou ohodnoceny jako všeobecné sestry, i když se kompetence liší minimálně, a musí si dodělat dva nebo tři roky vzdělání, aby se staly všeobecnou sestrou. Nemají motivaci.

Za svůj profesní život jste musela zažít mnoho krásných okamžiků. Vzpomenete na jeden?

H: Těch příběhů je mnoho. Opravdu hodně. Ale třeba jsem zažila porod postižené spolužačky, děti se k ní nechovaly hezky, smály se jí a možná i slovně šikanovaly, neměla jednoduché dětství. Pak si našla manžela s podobným hendikepem. Dítě se jim narodilo úplně zdravé, porod byl velice emocionální. Maminka si porod velice užila a my jsme to s ní všichni obrečeli.

Lenko, vy jste do ostrovské nemocnice nastoupila před 25 lety a pracovala jste jako vrchní sestra na oddělení ventilační péče a DIOP II. Máte také takové zážitky?

L: Samozřejmě mnoho. Ten pocit, že jsme to zvládli, je vždy nepopsatelný. Jako vrchní na tomto oddělení mě vždy neskutečně potěšilo, když se pacient zbavil ventilátoru. I když je ve vyšším věku, tak jsme mu zásadně zlepšili kvalitu života. Je pak radost vidět, když je vděčný a napíše nám děkovný dopis nebo pozdrav. Toto oddělení vzniklo nově, v návaznosti na následnou intenzivní péči, je zde šest pacientů, kteří nemohou samostatně dýchat, a dvanáct pacientů v dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péči.



Původem jste ze Slovenska. Jak jste se dostala do Ostrova?

L: Maturovala jsem v Košicích v roce 1995. V ročníku nás bylo 70 sester, práce pro mě v Košicích nebyla. Dostala jsem pracovní nabídku z ostrovské nemocnice, zavolala jsem a 3. října přijela vlakem s jednou taškou do Ostrova. Pak jsem se tu potkala asi s pěti spolužačkami z Košic. Některé tu zůstaly, jiné se vrátily. Já jsem se tu vdala a zůstala v Ostrově. Zhruba po pěti letech jsem vždy potřebovala změnit oddělení, odbornost. Nevnímám to jako něco špatného, ale jako další profesní posun. Některé sestry byly rády, že zůstaly na svém oddělení, ale já jsem to vnímala jinak. Rok jsem také pracovala v karlovarské nemocnici, 10 let už jsem zpátky. Byla to pozitivní zkušenost.

Jak v praxi vypadá předání takhle rozsáhlé agendy?

L: Velká změna. Zvykám si, vstřebávám to. Dublovanou funkci máme od 1. července. Je toho hodně. Část nemocnice znám, protože jsem zde od roku 1995, ale pak jsou místa, se kterými jsem se nesetkala. Překvapilo mě, jak obrovský přehled má Helena o všech zaměstnancích a organizační struktuře, je trpělivý učitel. A velice oceňuji možnost dublované funkce.

Ostrovská nemocnice se stala soukromou hned po revoluci, v čem se to lišilo od státních nemocnic?

H: Byli jsme součástí Okresního ústavu národního zdraví Karlovy Vary. Vždy jsme byli popelkou. V roce 1994 jsme se stali jednou z prvních privatizovaných nemocnic. Byli jsme vždy zvyklí na to, že nemáme nic navíc než to, co si vyděláme. Neexistovalo, že by nám někdo dal dotaci, oddlužil nás a my jsme z toho žili. Oceňuji také, že je nemocnice otevřenější v rámci komunikace se zaměstnanci. Věci, které by se dříve tutlaly, se nyní řeší otevřeně a je možné je ovlivnit. Každý má možnost něco změnit.

Bylo ve vašem profesním životě něco, co jste nestihla, a mrzí vás to?

H: Měla jsem štěstí, že jsme zažila akční období v našem zdravotnictví. Jsem profesně plně uspokojena a těším se do důchodu. Od prvního října Lenka přebírá mou funkci a já budu v nemocnici ještě pracovat jako manažer kvality. Velice oceňuji to, že nám vedení umožnilo tímto způsobem funkci předat. Já když jsem jako hlavní nastupovala, tak jsem o funkci věděla minimum, předchůdkyně mi předala během dopoledne nějaké složky v počítači, šanony, administrativu a to bylo vše. Celý systém jsem si postupně vypracovala sama.

Proč jste si zvolily toto povolání? Ovlivnily vás například nějaké knihy, filmy či televizní seriály?

H: To určitě ne. Sledovala jsem Nemocnici na kraji města. Ty současné ale ze srdce nenávidím. Viděla jsem první dva díly Ordinace v Růžové zahradě a šla jsem od toho, hodnotím to z profesního hlediska a leccos tam bylo špatně, dokonce úplně proti zásadám ve zdravotnictví. Neskutečné. Vadí mi tam i ta zkreslenost vztahů, že každý s každým atd. Vím, že kvůli tomu pak leckteré sestry mají problémy doma se svými manžely, protože ti žárlí na to, že ve službě spí s doktorem. Já neříkám, že se to nedělo, ale nestávalo se to více než jinde. V těch seriálech to ale vypadá, že se v nemocnici nedělá nic jiného. Já mám ráda film Sestřičky od Karla Kachyni s Jiřinou Jiráskovou.

L: Jiné povolání jsem si neuměla představit, zřejmě vzor v rodině. Beru to s nadhledem, občas něco vidím, aniž bych chtěla. Problém je, že obyčejní lidé to tak neberou. Ale to je problém i jiných profesí, nejen zdravotnictví, například policistů.

Vaše povolání je často o velmi silných, leckdy fatálních emocích, které nemohou vyprchat odchodem z nemocnice, nočních směnách. Ovlivnilo to váš osobní život?

H: Přiznám se, že jsem svůj osobní a rodinný život částečně podřídila tomu pracovnímu. Mnoho věcí jsem si organizovala podle své práce. Naštěstí mám tolerantního partnera, takže vše vycházelo. Po mateřské jsem se vracela do služeb, což už se dnes neděje tak často. S malými dětmi už sestry nechtějí nebo nemohou sloužit, manželé nemají tolik času jako dříve, třeba podnikají atd. Některé sestry kvůli tomu musí změnit povolání.

L: Naše povolání je i posláním, pomáhající profese vždy ovlivní profesní a osobní život. Je důležité naučit se odosobnit od emocí, které zažijete v práci, a nepřenášet je do osobního života. Je důležitá psychohygiena, odreagování se.
(pech)