Když jsem kupovala deset vajec od vietnamského prodejce, zarazila mě ta nehorázná cena. Pak jsem zjistila, že jsou z Německa. České slepice zřejmě (ne)snášejí globalizaci. Já snesu hodně, ale pořadník na česká vejce nebo dokonce nabídka na jejich nákup pod rukou mě donutil k odpudivé vzpomínce na fronty na banány, knihy či toaletní papír. A v tu ránu jsem nebohé slípky začala upřímně nenávidět. Ačkoliv ony za to nemohou. Ale já nejsem slepice a fronty nesnáším. Manžel tak pojídal bramborový salát bez vajec, vaječnou omeletu jsem mu servírovala, jako kdyby to byl nejdražší, nejchutnější a největší kaviár z vyzy velké a když u nás na jezírku přistál párek kachen, neplašila jsem jako obvykle je, ale sebe. Zálibně jsem se usmívala při představě, že třeba snesou vejce a koketovala s myšlenkou, že by zůstaly. Vycachtaly se a odlétly. Slepice jedny.