Diagnóza: rakovina v konečném stadiu. Prognóza? Pacient má před sebou týdny, možná měsíc života. Když tento ortel nad svým nejlepším kamarádem uslyšela paní Hana, netušila, že kromě bolesti a zoufalství se bude muset poprat o to, aby její kamarád skonal důstojně, obklopen přáteli, láskou a potřebnou péčí. V Karlovarském kraji totiž neexistuje zařízení, které by nevyléčitelně nemocným zprostředkovalo důstojný odchod ze života.

„V současné době není na území kraje žádný hospic. Máme informaci o tom, že skupina chebských lékařů by chtěla ve spolupráci s městem takovéto zařízení vytvořit. Jednalo by se o privátní zařízení. Karlovarský kraj připravuje v Léčebně dlouhodobě nemocných v Nejdku pilotní projekt zaměřený na paliativní péči, což se službami poskytovanými v hospicech úzce souvisí,“ potvrdila informaci Jana Pavlíková, krajská mluvčí.

Pro paní Hanu začala tímto chybějícím článkem mezi zdravotními a sociálními službami v kraji nedůstojná a šokující kalvárie o to, aby svému kamarádovi, který kromě ní a dalších přátel nikoho nemá, zmírnila utrpení a zabezpečila potřebnou lékařskou péči.

„Kamaráda propouštěli z pražského Motola s doporučením na symptomatickou léčbu, nejlépe opiáty. Když přestal ze dne na den chodit, protože metastázy pronikly až do mozku, odvezla jsem jej do karlovarské nemocnice. Zprávy o jeho zdravotním stavu jsem lékařům předložila a čekala jsem, že se pacienta ujmou. A to byl můj omyl. Po víkendu stráveném v nemocnici mu sociální pracovnice nabídla pobyt v Léčebně dlouhodobě nemocných v Nejdku nebo v Domě pokojného stáří ve Svatavě. To jsem odmítla, vždyť mu zbývá několik týdnů života, nádor na mozku roste a mohl by se začít dusit. Potřebuje stálou lékařskou péči, kyslík a je nepohyblivý. A ve Svatavě by neměl stálou lékařskou péči, kterou on potřebuje,“ vysvětlila paní Hana.

Lékaře proto poprosila, zda by kamarád nemohl být převezen do nemocnice v místě bydliště, tedy do Ostrova. „Bylo mi sděleno, že jej tedy propustí domů a jako zdravotní pomůcku mu napsali chodítko. Na co, když nemůže chodit?“ téměř se slzami líčí paní Hana. Žádanku na sanitku nedostala. Kamaráda si tedy naložila na záda a z nemocnice odvezla svým vozem. „Jak to, že v tomto kraji není zařízení, kde by smrtelně nemocní mohli důstojně a mezi svými odejít ze života? Vždyť kamarád sice nechodí a je bezmocný, ale vnímá. To je otřesné,“ dodává bezmocně.

O výstavbě krajského hospicu se už delší dobu uvažuje v Chebu. Proměnit se na něj má část nevyužívaných kasáren na Zlatém Vrchu. „Projekt lůžkového hospicu je zatím zablokovaný,“ uvedl duchovní otec chebského hospicu Ján Cabadaj. Práce na jeho přípravě podle něj nepokročily kvůli koncepci zdravotnictví v kraji a výměně radního pro zdravotnictví, s nímž se ještě organizátoři nesešli. „V současné době vidíme cestu ve zřízení mobilního hospicu. Chceme zorganizovat tým, který by navštěvoval pacienty v domácnostech. Do projektu chceme zapojit i dobrovolníky a duchovní službu,“ dodal Cabadaj.