Osm křížků na krku, to už opravňuje k bilancování. Asi bychom měli začít od dětství…

Rodiče se ze severních Čech přestěhovali za prací na žižkovskou periférii. Otec pocházel z 11 dětí a měl se co ohánět. Vyšel z 5. třídy. Sám se rychle naučil německy a francouzsky a práci získal u spacích vlaků na trati Praha Paříž a zpět. Pro maminku pronajal koloniál. Říkalo se tak krámům se smíšeným zbožím. Byla to malá rodinná tragédie. Z pokladny si najmutá prodavačka brala peníze, kdy potřebovala, a kšeft šel od deseti k pěti. Maminka si to moc brala, chátrala a onemocněla. A do toho ke všemu jsem se v roce 1935 narodil já.

Obchod jsme vzdali a přestěhovali jsme se blíž do Prahy k žižkovské sokolovně. To bylo pro můj život hodně důležité. Začal jsem tu chodit do Sokola, a má sportovní kariéra byla nastartovaná.

Co si pamatujete z neradostného období protektorátu a druhé světové války?

Kvílely sirény, padaly bomby, parašutisté zastřelili Heydricha, popravovalo se. V průběhu pěti let obecné školy jsme se naučili německy. Na zdích visely portréty prezidenta Emila Háchy a Adolfa Hitlera.

V hodině náboženství jsme se modlili a po přestávce, kdy do třídy přišel německý inspektor, jsme museli zdravit Heil Hitler. Neuniklo mi, že někteří lidé v našem okolí nosili na kabátech žluté hvězdy. Nakupovat mohli jen v určitý čas a v tramvajích měli vyčleněná místa na plošinách. Kamarád Petr Klinger, vedle kterého jsem ve škole seděl, jednou do školy nepřišel, nikdo ho nesháněl. Teprve později jsme se dozvěděli, že jako Žid se musel s celou rodinou přestěhovat do Terezína. Víc jsem se o Petrovi už nedozvěděl. Na reklamních plochách se objevovaly červené seznamy lidí, kteří byli jako zrádci národa popravováni. Táta nosil z práce v tašce brikety, na refýžích sbíral nedopalky a doma cpal tabák do dutinek. Vše měnil za sádlo a občas za neduživého králíka. Výchova dětí probíhala dvojím způsobem jak se chovat doma a jak ve škole a na ulici. Svoboda netrvala dlouho, doba dvojí výchovy se o několik let později opakovala, tentokrát na dlouhých 41 let!

Jak vzpomínáte na další neradostnou epochu v našich dějinách, kterou odstartoval komunistický únorový převrat v roce 1948?

Bylo pošmourné únorové ráno roku 1948, pršelo, místy padal sníh. Bylo mi 13 let a na ulicích jsem potkával dělníky v montérkách, s puškami přes rameno. Němčinu jsme měli zapomenout a ve slově Němec jsme museli psát malé n. Začalo se s ruštinou. Chodilo se na fotbal i do hospod, ale bylo nutné se rozhlížet, jestli někdo neposlouchá. Stovky estébáků byly neustále v pohotovosti. Znova dochází k zoufalé dvojí výchově, jinak jsme se chovali doma, jinak ve škole. V té době jsem už trénoval naplno basketbal i šestkrát týdně a skoro každou neděli jsme někde hráli. Politika šla stranou.

Vaše profesní cesta byla spojena s častým pobytem na čerstvém vzduchu. Což byl úděl zeměměřičů…

Blížila se doba, co se mnou po škole dále, vyhraněn jsem nebyl. Po válce jsem měl náznaky tubery. Pamatuji se, jak doktor ukazoval našim rentgenové snímky, kde byly jasné skvrny na prsou. Navrhoval pobyt venku a předepsal mi ozdravný pobyt v Černovicích u Tábora. Ozdravovna byla pod americkým dohledem. Byl jsem tam vždy několik týdnů, celkem třikrát. Poprvé jsem se tu setkal s lahůdkou pomazánkou z burských oříšků. Zcela logicky jsem se dostal po škole na geometřinu. Budu prý hodně venku a určitě se z krize dostanu. Stalo se!

Po maturitě jsem se rozloučil s Prahou, na umístěnku jsem se přestěhoval do Plzně do podniku Inženýrské geodézie. Měřil jsem vesnice, města, záhumenky, zahrádky, lesíky, řeky, mosty po celém Karlovarsku a Plzeňsku. Začátky byly zajímavé, trochu kovbojský život, sami jsme si zařizovali podnájmy a kanceláře, vyjednávali jsme stravování pro techniky i figuranty. Plat nebyl zvláštní 900 Kč, ještě že existovaly diety.

Ředitel si mě jednou zavolal a poslal mě do Sokolova. Když jsem se zeptal, na jak dlouho, řekl mi lišácky ožeň se tam! V roce 1955 jsem se přestěhoval do Karlových Varů, skutečně jsem se oženil s Kristou, brzy jsme měli dva kluky, Luboše a Petra. Začala moje karlovarská etapa. Pražské basketbalové kluby jsem nahradil sokolovským Baníkem a později karlovarskou Lokomotivou, za kterou hraji už neskutečných 53 let.

Jste pamětníkem, filmové festivaly jsou vaším koníčkem…

Psal se rok 1958 a já psal svoji první festivalovou reportáž. Ještě před začátkem festivalu zemřel Vítězslav Nezval. Promítalo se 109 filmů, v porotě seděli Jiří Trnka, ale i slavný italský režisér Cesare Zavattini. Rektor AMU A. M. Brousil organizoval v baru Florentina volnou tribunu. Diskutovalo se na téma italský neorealismus. Sověti nás přinutili, že se karlovarský festival bude střídat s moskevským.

Festivalové výsledky byly poplatné době zvítězil sovětský velkofilm Tichý Don. U publika zcela jasně vyhrály Zemanův Vynález zkázy a dobrodružný americký film Bílá velryba, s Gregory Peckem v hlavní roli. Průběh dění v Karlových Varech komentoval pohotový Miroslav Horníček. Podrobnosti si pamatuji, jako by to bylo dnes. Slavnostní zahájení se konalo v letním kině. Bylo vyprodáno, lidé se tlačili dokonce v lese za plotem nad kinem.

Karlovarské festivaly, i když se konaly jednou za dva roky, si uchovávaly solidní odbornou úroveň, která se naplno ukázala v 60. letech. Úžasné festivaly byly v době, kdy tiskovými mluvčími byli pánové Pavel Melounek a Marek Brodský. Současné vedení je zcela zahleděno do sebe, do svých aktivit a karlovarští novináři jsou na vedlejší koleji.

A co povolání geometra?

Po 30 letech mě začalo povolání geometra lézt krkem. Došlo i k šikaně, kdy mě plzeňští pohlaváři posílali na hodně vzdálené štace. Měl jsem dvě malé děti a dojížděl jsem do Mariánských Lázní, do Valče i do vesnic poblíž Rokycan. Vstával jsem ve 4, v 5 jsem hnal na vlak, na lokalitě jsem se převlékl do montérek, na nohy gumáky a přemlouval jsem do práce někdy i opilé figuranty. Podobný obřad se konal odpoledne, kdy jsem odjížděl domů, někdy i načerno. Večer jsem chodil do karlovarské haly Lokomotivy trénovat. Začalo mě to zmáhat. Snil jsem o klidné práci, v pohodě dospat, někde si dát kávu, podiskutovat o sportu, kultuře, vše bylo jen snem, který se mi později v důchodu uskutečnil. Horší bylo, že mi začal vadit i samotný pobyt v přírodě. Z rozkvetlých stromů, ze zurčících potůčků se mi dělalo skoro špatně. Pobyt v lese jsem nevyhledával, hledat houby mě nebavilo, upnul jsem se na města, a ne ledajaká Canbera, Bonn oplývaly zelení, ta mě nefascinovala. Líbila se mi vždy zastavěná Praha, především však Paříž a Londýn. Vyhovovalo mi seskupení domů, paláců, cvrkot v ulicích, líbilo se mi i v betonovém městě hříchu v Las Vegas, které většina lidí přímo nenávidí. Plány se mi splnily až po sametové revoluci, ale to už mi bylo 54 let.

Prozraďte nám něco o vašem splněném snu, cestě do Austrálie.

Já jsem toužil cestovat. Byl jsem v Rumunsku, Bulharsku, v NDR, ale to mě neuspokojovalo. Ještě že jsem se s basketbalem dostal ven a sehrál jsem několik turnajů ve Švýcarsku, Francii a Belgii. Vše se však dělo pod přísným pohledem oček, což byli estébáci, kteří nás venku hlídali, abychom proboha snad neemigrovali. Zájezdy na západ mně otevřely oči. Soupeři nebyli váleční štváči, jak se nám prezentovalo, ale normální kluci, kteří jen mohli jezdit po světě, kam si vzpomněli.

Hned po revoluci v roce 1989 jsem odjel autobusem na dva dny do Paříže, potom do Benátek a do Londýna. Cestování jsem se nemohl nabažit. Od té doby jsem si oblíbil Paříž, kde jsem snad byl už desetkrát, mám tam dokonce svou kavárnu, kde alžírský majitel si vždy na mě vzpomene a naleje mi specialitu český rum. K vrcholům cestování patřily moje dva nádherné šestinedělní pobyty v Austrálii, kam mě pozval kamarád, bývalý karlovarský geometr Zdeněk Vik. Absolvoval jsem tam dokonce novinářský šok, kdy jsem byl v novinářské suitě prezidenta Václava Havla, který byl v roce 2000 právě na návštěvě zemí na jižní polokouli. Cestování mě lákalo, navštívil jsem 30 zemí z celého světa.

Jak jste zaměnil profesi geometra za profesi žurnalisty?

Tehdejší šéfredaktor z podnikových novin Stavba Petr Jandl mě vyzval, abych v případě výjezdu na stavbu napsal reportáž, což jsem rád zkusil. Byla to škola! Napsat něco zajímavého z míst, kde se pokládala kanalizace v rámci výstavby sídliště, nebylo to jednoduché. Nechtěl jsem to odbýt, dosti jsem se s tím nadřel. Vsadil jsem na lidi a na jejich zajímavá vyprávění. Pamatuji se na reportáž z Klášterce, kde se právě pokládala kanalizace. Lilo jako z konve. Přijel jsem na stavbu v gaziku. Přes slídové okénko jsem udělal z auta flexaretou pár fotek, od kterých jsem si nic nesliboval. Stala se však neskutečná věc. I profesionální fotograf mi gratuloval k technické fotografii. Bylo zcela jasně vidět partu, která poblíž foťáku pokládala kanalizační mříž, dobře vyšlo i potrubí k další šachtě, ale i panelák vedle byl kontrastní, zrovna tak jako lesík na obzoru. Musím mít prý vynikající foťák s neskutečnou hloubkou ostrosti. Zajímavou kapitolou bylo moje přispívání do atraktivního Lázeňského časopisu v době, kdy šéfredaktorkou byla Hanka Čechová. I tady jsem se dostal k rozhovorům, pamatuji se, jak jsem mluvil s těžce nemocným Jiřím Bartoškou, který se v sanatoriu I.P. Pavlova léčil po prodělané žloutence. Podařilo se mi do časopisu prosadit sportovní stránku. Po revoluci se nepodařilo zajistit finanční zázemí a časopis musel skončit.

Po sametové revoluci jsem rozjel novinařinu na plné obrátky. Řadu let jsem byl členem redakce Karlovarských novin (dnes Karlovarského deníku), prošel jsem i dalšími regionálními redakcemi i rádio jsem si zkusil. Bylo to období hodně hektické, dělo se toho opravdu hodně a bylo těžké vše pokrývat.

Oblíbeným žánrem pro vás byly rozhovory…

Za dobu mé profesionální novinařiny jsem uskutečnil dva a půl tisíce rozhovorů. Neměl jsem počítač, ale mám je doma v deskách, kde mám kopie i s fotografiemi. Pamatuji se na odměřeného pana Mirka Donutila, který mi povolil 20 minut, po uplynutí doby řekl děkuji a poroučel se. Sympatický novozélandský ekonom Roger Douglas mi v hotelu Bristol vyprávěl, jak zaváděl na Novém Zélandu ekonomickou reformu, kdy země se dostala z 12. na třetí na světě. Politický vězeň Albín Heřman patřil k respondentům, kteří prožili peklo za nacistů i za komunistů. Absolvent Hotelové školy v Mariánských Lázních Georg Král vařil pro Elvise Presleyho i pro Ginu Lolobrigidu. Hrabě Lažanský opravil v Chyši zámek, který byl na odepsání. Nejsenzačnější rozhovory mně vždy poskytl cestovatel Miloslav Stingl, nejvíc jsem se smál s Jaroslavem Šterclem, obrovské uznání zasluhoval čistý vzpěrač Jan Nagy. Byly to krásné zážitky, některé rozhovory vyšly v mé knížce Karlovarské retro.

Máte stále o čem psát?

Kalendář mám stále zcela zaplněn. Jsem zván na tiskové konference, na vernisáže, spolupracuji s HC Energií a SK Liaporem. Spolupracuji stále s Karlovarským deníkem a již přes rok je na světě rubrika Karlovarský chodec.

Na svém kontě už máte také tři knihy. Náměty všech přitom čerpají z regionu.

V knížce Sport na Karlovarsku se věnuji většině klubů v lázeňském městě od vzniku až po současný stav. V knížce Zvu Vás do karlovarských kaváren jsem zpracoval dojmy z návštěvy 40 kaváren. V Karlovarském retru vzpomínám, jak se v Karlových Varech žilo za totality, kam jsme se chodili bavit, kde jsme se stravovali a jak jsme sportovali. U nakladatele mám další dvě knížky. Žižkovské retro a Dva roky nanic aneb po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo, kde vzpomínám na své dětství a na svou vojenskou povinnost.